Hlupačka 1

Budoucnost se najednou zdála jasná, tak růžová. Konečně potkala někoho, kdo se jí zdál být ten pravý. Dokázal ji rozesmát, v jeho náručí se cítila naprosto v bezpečí, a přestože se znali jen chvíli, naprosto přesně věděl, co zbožňuje. Hlazení ve vlasech něžné i vášnivé polibky, hlazení po krku i na tvářích. Vypadal jako rytíř z jejích snů. Ten obraz byl však spíše psychický než fyzický, ale byl to ON. A ona si přála, aby to tentokrát vyšlo. Již mnohokrát se zklamala. Vždy ji téměř vždy dostaly na dno, ale dokázala se zvednout. Každý pád v ní však něco zabil a ona měla strach, že nedokáže cítit cokoliv silnějšího.

"Naděje je děvka prodejná." Zašeptala do ticha. Dopila víno, típla cigaretu a šla spát. Sama. Jako už mnohokrát. Přemlouvala ho, jednou, dvakrát, aby u ní zůstal přes noc. Nechtěl, ale slíbil, že až dodělá a odevzdá práci, které měl teď plnou hlavu, bude u ní. Slíbil to. Ale co znamenají sliby mužů? Dá se jim věřit? Nabije si pusu jako obvykle? Nevěděla. Ta nejistota se jí zdála ubíjející. Byly dvě ráno. Pocity měla smíšené. Na jednu stranu nadšení, že se rande vyvedlo. Střídalo je ale zděšení z poznávání někoho nového a v neposlední řadě hrůza, že za čtyři hodiny musí vstát do práce.

"Zasraný city!" Vyhrkla do ticha. Lehla si, pustila film, aby byt nebyl tak prázdný a zavrtala se do peřin.

Když jí zazvonil budík, vypnula ho a otočila se. Věděla, že za 15 minut zazvoní znovu. Usnula. Nechala ho vyzvonit i podruhé. Vstávala až na třetí buzení s pocitem, že už opravdu musí vstát.

Její první cesta vedla do kuchyně, kde si uvařila silnou hořkou kávu a pustila rádio. Byl čtvrtek. Slunce jí svítilo do oken, ve vzduchu bylo cítit přicházející jaro a venku se ptáci předháněli, který zapěje lepší píseň. Připadali si jiná. Nebyla to láska, ale včerejší zážitek v ní jisto jistě zanechal stopu. Je možné, aby dva lidé měli tolik společného, aniž by se přetvařovali? Těžko. Ona na to byla dostatečně povrchní, aby se to tak jevilo, pokud někdo nechtěl vědět víc.

To ráno proběhlo jako každé jiné. Když však vyšla ven, bylo slunce zářivější, rašící tráva zelenější a jaro zase o kousek blíž. Pozorovala tváře kolemjdoucích, zvláště jejich výrazy. Ona měla úsměv na rtech a oni na ni hleděli jako na blázna. Vždyť kdo jiný se usmívá cestou do práce v půl osmé ráno? Blázni nebo workoholici (pro někoho to může znamenat totéž), odpověď byla jednoduchá. Ne však ona. Ona byla šťastná. Cítila v sobě něco, v čem nemohla hledat útěchu, ale právě to ono vykouzlilo její veselý úsměv.

Rozhodla se, že dnešek jí nic nezkazí. Čekala. Čekala dlouho, na jakoukoli sebemenší reakci. Když se však ničeho nedočkala, snažila se najít vysvětlení u přátel. Odpovědí ji však bylo mlčení, roztržité reakce či odbytí, že zrovna nemají čas.

"Napiš mu!" Zněla jedna rada. "Jestli o něj opravdu stojíš, jdi si za tím!"

"Nech to na něm a do ničeho ho v žádném případě netlač!" Zněla další.

Čekala celý den, ale ničeho se nedočkala, snažila se to přičítat jeho zaměstnanosti a tomu, že má myšlenky na něco jiného, na práci, do které ona zkrátka nezapadá.

Slunce svítilo i odpoledne, ale mrak, který ona cítila na obzoru, rozehnat nedokázalo. Cítila se najednou sama. Osamělá. Pustila si hudbu, aby ji cestou domů přivedla na jiné myšlenky. Shodou okolností jí však těsně před domem začala hrát píseň "The Winner Takes It All". Měla co dělat, aby se vůbec trefila klíčem do zámku. Slzy měla na krajíčku. Jakmile za sebou zavřela dveře, zlomeně se o ně opřela a svezla se na zem. Pláč už nezadržela. Vítěz bere vše a poražený stojí opodál. Není už s čím hrát a trumfy žádný nemá. Jak výstižně to popisovalo její pocity. Všechno to, co musí držet v sobě a nesmí dát najevo.

Připomnělo jí to verš z památníku, který již dávno neměla: "I když ti budou bodat nožem do srdce, nedej na sobě nic znát, na všechny se usmívej."

Vždy když plakala, byly to slzy, které patřily jen jí samotné. Slzy, které nikdo jiný neuvidí. Slzy, které jí nikdo nesetře z tváří. Nikdo ji neobejme a neřekne: "Bude líp." A právě to tolik potřebovala. Slůvka, která říká všem svým přátelům, kteří se jí svěřují. Ona je většinou ta vrba, které se větve hýbají ve větru a která skryje jejich smutky. Všechno jí přišlo zbytečné.

"Naděje je prodejná děvka! Dá každýmu, kdo jí věří!" Touhle myšlenkou uzavřela svůj smutek a nalila si víno.

Vzhledem k tomu, že celý den nejedla, usnula už po několika doušcích. Vzbudila se za několik hodin po zprávě od někoho, koho měla velice ráda, ale kdo jí i přese všechnu podporu nedokázal pomoci. Byli odlišní a možná právě proto si tolik rozuměli. Měla ho moc ráda. Umyla se a šla spát.

V určité chvíli se den neuvěřitelně vleče, ale zhodnotí-li se zpětně, utíká až nečekaně rychle.

Další den ráno vymyslela lest. Chtěla ho vidět a chtěla především znát jeho reakci, když se nečekaně objeví u něj. Aby trochu odlehčila svému svědomí, zahrála si na řidiče. Je nutné podotknout, že velice ráda. Je až neuvěřitelné, jak se při rychlé a nebezpečné jízdě odreagovává. Navíc se ještě drze pozvala víceméně sama na kávu.

To, že ani nezareagoval na její přítomnost, bylo jako facka. Ujistilo ji to však v přesvědčení, že nemá nic čekat, že šlo pouze o tu danou chvíli a příležitost. Další rychlá jízda a porušení několika předpisů (jak jen to její pomalé auto dovolovalo), jí trochu pročistila hlavu.

Doma na ni však čekalo překvapení. Mnohem větší problémy v rodině, než malichernosti, kterými se zabývala předešlé dny. Bylo jí nanic. Ze své sobeckosti, z omezenosti lidí a celkové netečnosti vůči trápením ostatních. Cítila se špatně. Dokonce tak špatně, že porušila vlastní pravidla a s pomocí internetu napsala kratičký usměvavý příběh, který MU pak poslala s dovětkem: "Všechny osoby příběhu jsou smyšlené a jakkoliv podobnost se skutečností je čistě náhodná a neúmyslná."

Odpovědí jí bylo pár slov a skoupé "omlouvám se".

Druhý den ji sice pár situací naprosto vyvedlo z míry a pár dalších dohnalo k smíchu a slzám, ale ve skutečnosti to byla všechno jen zástěrka, aby ostatní neviděli její trápení. Opět žádná zpráva ani reakce.

Prosit Boha o pomoc je mnohdy poslední šance, když člověk už v nic nevěří, ovšem v jejím případě jí při každém pomyšlení na prosbu znělo v uších varování: "Dej pozor na to, co si přeješ, mohlo by se to vyplnit!" Takže její prosby nebyly příliš upřímné.

Pila a pila hodně a dlouho. Poslední šancí bylo všechno sepsat, aby nezapomněla další zkušenost (přestože byla nepoučitelná a pro jistotu poslat několika přátelům, kteří by ji mohli později připomenout) a aby za vším udělala velkou tlustou čáru.

Nebo ne? Naděje je přeci děvka prodejná a všechny postavy příběhu jsou naprosto smyšlené a jakákoliv podobnost se skutečností je čistě náhodná a neúmyslná…