Hlupačka 2

Eliška milovala podzim. Svítilo slunce, listí stromů bylo krásně barevné. Jela autem za kamarádkou. Mohla zvolit mnoho cest, které znala, ale tentokrát zvolila zkratku, kterou ještě nikdy nejela. Ráda volila různé možnosti, jezdila zásadně bez mapy, protože neměla nikdy problém zastavit a zeptat se, kudy dál. Tentokrát to bylo jiné. Bylo krátce po poledni a zkratka vedla lesem. Zde neměla mnoho šancí, že někoho potká. Jela dál lesem. Na silnici bylo spadané listí a trochu jí klouzaly pneumatiky, ale nejela příliš rychle, takže jí to nevadilo.

Zpomalila ještě víc. Tady už přece byla. Za chvíli uviděla odpočívadlo a zastavila. Uvědomovala si, že jedná zcela iracionálně, ale vystoupila z auta, zamkla ho a vydala se do lesa. Šla po stezce, která se ztrácela pod napadaným listím, ale šla dál. Vedla mírně do kopce a poté zatáčela. Auto za chvíli ztratila z dohledu. Hlavou jí problesklo, že nechala vše v autě, které mohou vykrást, ale nemohla si pomoci a musela pokračovat dál. Netušila, jak dlouho šla. Bylo pod mrakem a mohlo začít každou chvíli pršet. Venku nebylo zrovna nejtepleji a Eliška na sobě měla jen mikinu, tričko a džíny. Vlhko bylo neskonale vlezlé a díky němu se začal hlásit o slovo její zdravý rozum. Zastavila se a rozhlédla se. Byla sama uprostřed neznámého lesa. Cesta se před ní rozdvojovala, jedna vedla vlevo a druhá dál do kopce. Kam jen dohlédla, viděla kmeny bříz. Na tomhle místě bylo něco zlověstného. Otočila se, aby se ujistila, že vidí cestu zpět a vydala se vlevo. Napadlo ji, že by si možná měla udělat značku.

"Jsi bláznivá už takhle, ještě si hraj na Jeníčka a Mařenku." Řekla si nahlas sama pro sebe. Skoro se svého hlasu polekala, zněl tak nepřirozeně a do šustění listí a praskání větviček se vůbec nehodil. Rozhodla se, že takhle si odvahu nedodá. Snad po několika metrech, možná kilometrech došla na místo, kde cesta končila. Vlevo byl sráz dolů a před sebou a vpravo viděla skálu. Mezi nimi bylo prostranství široké i dlouhé několik metrů. Skála byla velmi členitá a tvořila na několika místech převisy. Stála tu a měla pocit, že tu má být, ale vůbec netušila proč. Stála a rozhlížela se. V duchu se sama sobě smála, že je jako ve zlém snu, měla by se vydat zpět. Ještě jednou si prohlédla skálu a rozhodla se jít.

V momentě, kdy se otočila, ho uviděla. Stál tam ve své kožené bundě, se sebejistým úsměvem, vráskami kolem těch hypnotizujících očí a sebejistě se usmíval. Chvíli na něj doslova zírala s otevřenou pusou a nebyla schopná rozumně uvažovat.

"Co tady děláš?" Vypravila ze sebe nakonec.

"Viděl jsem tvoje auto, tak mě napadlo se jít podívat, co tady děláš. Jsi v pohodě? Jsi celá zelená." Výraz obličeje se sice nezměnil, ale jeho oči sdělovaly, že se o ni asi bojí.

"Ne, ne, jsem v pořádku, já…" Eliška hledala slova. Musela se ale nejdřív uklidnit. Srdce jí tlouklo jako zvon a ona opravdu cítila, že tohle asi nebude ideální stav a místo na setkání… Pomalu odcouvala ke stěně a svezla se podél ní na zem. Zaklonila hlavu, zavřela oči a zhluboka dýchala vlhký vzduch.

"Opravdu jsi v pořádku? Proč jsi tu zastavila? Děje se něco?" Jeho hlas byl něžný a na rameni cítila tíhu jeho ruky. Zdálo se, že i příroda je proti ní, protože vítr jí donesl jeho parfém přímo k nosu. Už jsou to dva měsíce a stále se nedokáže srovnat s tím, co cítí. Bezmyšlenkovitě položila svou dlaň na jeho ruku a přitáhla si ji k tváři. Nebránil se. Chvíli ji hladil a pak ji vytáhl na nohy a přitisknul k sobě. Oba se mlčky objímali. Netušila, jak dlouho a bylo jí to jedno. Hladil ji po vlasech a držel ji tak pevně, že měla strach, aby ji nerozmačkal.

"Je to všechno šílený." Přerušila Eliška ticho.

"Jak šílený?" Zeptal se a jen se trochu oddálil, aby jí viděl do obličeje.

"Jela jsem za Monikou. A najednou jsem měla pocit, že to tu znám, zastavila jsem a vylezla z auta. Kompletně všechno jsem tam nechala, ani nevím, jestli jsem zamkla, nepřemýšlela jsem, prostě jsem jen musela jít dál, až sem. Jako bych to tu znala."

"Zamkla jsi." Poznamenal suše. "A bláznivá jsi dostatečně, to vím jistě. Víš, jakej jsem o tebe měl strach?!" Jeho hlas nabral na intenzitě. Tvoje auto, uprostřed lesa, nikde nikdo, všechny věci na sedadle spolujezdce. Co jsem si asi měl podle Tebe myslet?!"

"Promiň." Zašeptala zmateně. "Ale jak jsem měla vědět, že pojedeš okolo zrovna ty? V životě by mě nenapadlo, že bych tě mohla potkat zrovna na téhle cestě." Oponovala mu statečně.

"Tos nemohla. Mohl to být kdokoliv jiný, nebo nikdo, mohla ses ztratit, mohla jsi cokoliv!" Mračil se a byl evidentně naštvaný. Ale Eliška si vedla svou.

"To by ti stejně mohlo být jedno. Pustil jsi mě k vodě, nevzpomínáš?" Odtáhla se od něj. Vylétlo jí to z pusy bez přemýšlení, ale právě to ji vrátilo zpět. Už nebyl její. Vlastně nikdy nebyl její, ale před dvěma měsíci ji dost nevybíravým způsobem opustil. Myslela si, že tahle epizoda je uzavřenou kapitolou, ale evidentně nebyla. Eliška se roztřásla. Vždy, když ji něco vyvedlo z míry, roztřásla se. Tentokrát se k tomu ale přidala ještě zima a vlhko.

"Nebudeme se hádat tady." Chytl ji za paži a odváděl směrem k autu. Cesta zpět jí připadala mnohem delší. Celou dobu zarytě mlčela, dívala se do země a soustředila se na to, aby neuklouzla a nedala mu tak další důvod cítit se nadřazeně. To mu šlo snad ze všeho nejlépe, po celou dobu jejich vztahu. Částečně to bylo pochopitelné, ona se chovala jako dítě a byla o pár let mladší, ale především to dělal, aby jí dal najevo, že má navrch.

Když došli k autům, rovnou šel ke svému autu. Posadil ji dovnitř, obešel ho, sednul si vedle ní, nastartoval, zatáhl ruční brzdu, vyřadil a pustil klimatizaci, aby se ohřála. Sedl si tak, aby na ni viděl. Mlčky ji pozoroval a mlčel. Věděla, proč to dělá. Jeho typické chování. Hra na kočku a na myš a ona je ta myš. Čeká, co udělá nebo řekne. Stejně jako rodiče čekají na vysvětlení průšvihu, který provedla jejich ratolest. Nenáviděla to. Nenáviděla jeho, že jí to provádí a ještě víc nenáviděla sebe za to, že jako obvykle nevydrží a začne obhajovat své jednání. Zdálo se, jakoby tam seděli snad několik hodin. Auto se mezitím zahřálo a ona se přestala třást.

"Proč jsi jel tudy?" Zeptala se potichu s pohledem upřeným na svoje ruce.

"Potřeboval jsem se vybít a tudy nejezdí skoro žádná auta, takže si můžu zvednout adrenalin." Odpověděl jí. Věděla, že nelže, míval ve zvyku si špatnou náladu vybít jízdou v autě. Ostýchavě se na něj podívala.

"Nemusel jsi zastavovat. Mohl jsi jet dál."

"Ty to snad nechápeš? Měl jsem o tebe strach!" Bylo zle, z očí mu šlehaly blesky a ona měla pocit, že ji snad každou chvíli vlepí pohlavek. "Jedu cestou, která je zastrčená, vidím tvoje auto, vím, že nejsi zrovna turista, všechny tvoje věci byly v autě, mobil jsi nebrala, tak co jsem si asi podle tebe měl myslet? Že jsi šla v tomhle počasí na procházku? Nejdřív mě napadlo, že ti někdo něco udělal, tak jsem vypálil za tebou. Pak jsem viděl v blátě jen tvoje stopy a dostal jsem vztek, že ses definitivně zbláznila. Měl jsem dělat asi co? Víš, kolik možných i nemožných variant toho, co se ti stalo, mi vířilo hlavou? Dokážeš si to vůbec představit?" Provrtával ji pohledem a čekal na její reakci. Jí však hlavou bloudila jediná a ke všemu šťastná myšlenka: On o mě měl strach! Bál se o mě!Podívala se na něj s tím nejnevinnějším výrazem, který svedla.

"Promiň. Já vážně nepřemýšlela." Zašeptala. Doufala, že jeho city zůstaly stejné a v odhadu jeho reakce se nespletla. Přitáhl si její obličej ke svému a políbil ji.

"Slib mi, že už to nikdy neuděláš." Prosil mezi polibky.

"Slib mi, že mě neopustíš." Odpověděla mu odhodlaně. Přestal ji líbat, poodtáhl se a díval se na ni.

"Mám strach, že nás to zničí. Víš, že Petru neopustím. Budeš se akorát trápit." Šeptal a v jeho tváři se odrážel vnitřní boj.

"Nechci po tobě víc, než ukradené chvilky a vědět, že na mě myslíš a stojíš o mě." Položila mu ruku na tvář. "Jsou to dva měsíce a stále na tebe myslím, nechci být bez tebe! Prosím, neopouštěj mě znovu, když jsme se našli. Sám víš, že nás to ničí víc, než když jsme spolu." Zavřel oči a přidržel si její ruku na tváři.

"Máš pravdu. Bude lepší, když se nebudeme trápit tím, že bychom se odloučili." Usmál se. Tenhle úsměv byl ale jiný, ne sebejistý nebo ironický, byl něžný. Miloval ji a ona to věděla, aniž by jí to říkal.

Později odjeli každý svým autem k ní domů. Eliška byla šťastná. Měla ho zpátky. Na chvíli zavřela oči, měla chuť létat. Bohužel její auto ale nedokázalo jet bez řidiče. Nestihla včas zatočit a narazila do stromu. Poslední, co si pamatovala, než ji pohltila černá tma, byla bolest hlavy a nohy a strachem a nepříčetností zkřivený obličej jejího milovaného.