Hlupačka 3

Seděla v autě a brečela. Slzy spojené s řasenkou jí stékaly po tvářích a ona přemýšlela, co dál. V jedné ruce držela fotku z ultrazvuku a ve druhé mobilní telefon.

Šla k doktorce, protože měla už několik týdnů bolesti. Doktorka ji vyšetřila a nakonec ještě zkusila ultrazvuk a důvod jejích bolestí a časté nevolnosti byl na světě… Byla těhotná. Dívala se na malou obrazovku v naprostém šoku. Lékařka se jí ptala, jakou měla poslední menstruaci. Byla slabá, to ano, ale to nebylo nijak neobvyklé poslední dobou. Měla teď pocit, jakoby celé vyšetření bylo sen, ale snímek v její ruce ji utvrzoval v tom, že se vše skutečně stalo.

Podle vyšetření byla v osmém týdnu těhotenství, což znamená, že má maximálně dva až tři týdny na rozhodnutí… Podívala se na mobil a tam byla zpráva, kterou od něj dostala jako poslední: "Miláčku, mám tě moc rád, ale musím si všechno nechat projít hlavou." Od té doby se neozval, přestože uplynul už víc, jak měsíc. Asi se rozmyslel ve prospěch dobrého bydla. Povzdechla si a z očí jí vytryskl nový příval slz. On má právo to vědět, ale ona nechtěla, aby měl pocit, že ho vydírá. Miluje ho, a přesto mu to neřekne, nebo možná právě proto. Chce muže, který ji bude milovat, protože chce, ne protože k tomu byl donucen okolnostmi. Vzala telefon a vytočila číslo.

"Ahoj Evo, copak děláte?"

"Ahoj. Jsme doma a neděláme momentálně nic." Ozvalo se na druhém konci.

"A můžu se zastavit?" zeptala se Eliška.

"Určitě, zastav se, budu se těšit."

"Tak jo, za půl hodiny jsem tam. Ahoj." Zavěsila telefon. Povzdechla si, nastartovala auto. Zkontrolovala v zrcátku oči, setřela rozmazanou řasenku, zapnula rádio a vyrazila. Automaticky si zapálila cigaretu. V tom se zarazila. Neměla by náhodou přestat kouřit? Od doktorky dostala brožurky, předpis na vitamíny a jakousi injekci, která by tomu malému měla prospět. Za 14 dní má jít na kontrolu. To už bude v 10. týdnu. Musí to vymyslet. Skoro nevnímala cestu. Znala ji skoro nazpaměť, takže když najednou byla na odbočce k Evě, jen zmateně koukala, jak se tu ocitla. Odbočila a zastavila před domem.

Sotva vešla dovnitř, Eva už tušila, že není něco v pořádku. Eliška před ní ještě nikdy nebrečela, ale tentokrát veškeré emoce rozdrtily hráz a Eliška sotva mluvila mezi návaly vzlykání. Eva seděla a mlčela. Když vyslechla všechno, objala ji kolem ramen a konejšila.

"Eli, to zvládneme. Můžeš pronajmout byt a být i s tím malým tady. V žádném případě ho nedávej pryč."

"Ale vždyť víš, jak na tom jsem s penězi! To nejde, abych bydlela u vás."

"Tak tu budeš jen občas, to zvládneme."

"Měla bych mu to říct? Myslím, že by to vědět měl, je to jeho dítě."

"Zatím mu nic neříkej."

"Dobře, nebudu. Můžu u vás dneska spát, jsem úplně hotová. Nejradši bych zalezla do postele už teď."

"Určitě. Holky přijdou až za dlouho, tak si můžeš jít lehnout rovnou." Eva se na ni usmívala. Měly se s Eliškou rády. Eva byla starší a měla čtyři dcery, které Eliška zbožňovala. No a teď na tom byly stejně, obě těhotné. Eliška byla docela ráda, protože alespoň bude mít někoho, kdo jí poradí, když rodiče bydlí daleko.

Eliška si lehla do pokoje a téměř okamžitě usnula. Když se vzbudila, byla už tma. K lékaři šla ráno a vůbec netušila, kolik teď může být hodin. Vzala telefon a zamžourala na displej. Bylo půl šesté. Divila se, jak mohla tak dlouho spát, víc jak čtyři hodiny. A co ji ještě víc udivovalo, že ji nikdo nevzbudil. Vstala a sešla dolů do kuchyně. Eva se hned ptala, jestli už jí je lépe. Jen mlčky přikývla a usmála se.

"Kde máš holky?"

"Adéla šla ven s Alešem, Ivču a Terku jsem poslala ven a Honza jel s Markétkou nakoupit." Odpověděla Eva.

"Jsem se divila, že mě ani nevzbudily." Zasmála se Eliška.

"Měly nakázáno být potichu, řekla jsem jim, že Ti není dobře a sama víš, že mají tetu rády." Odpověděla se smíchem Eva. "Co si dáš k jídlu, musíš mít určitě hlad."

"To mám, neobědvala jsem." Eva se zvedla a nandala Elišce jídlo, přestože hlasitě protestovala, že si ho může nandat sama.

"Teď jsme na tom úplně stejně, takže to neřeš." Usadila ji Eva. Eliška se jen zasmála, jak jinak. Zůstala u Evy do druhého dne a ráno se jela převléknout domů a do práce. Při té příležitosti sebou vzala i Aďku do školy. Cestou si v autě povídaly, takže se Eliška dozvěděla všechno o jejím příteli i o tom, jak je zamilovaná a šťastná. Eliška se v duchu jen usmívala. Také bývala tak naivní, mladá, zamilovaná.

Včera si byla jistá, že je dobrý nápad si to malé nechat, ale dneska už si tak jistá nebyla. Když se doma převlékala, podívala se do zrcadla. Nikdy nebyla extra štíhlá, ale poslední dobou zhubla a zeštíhlilo jí i bříško. Teď ho co nejvíc nafoukla a pozorovala, jak bude vypadat. Věděla, že některé ženy se cítí ošklivé a tlusté, ale vzhledem k tomu, jakými fázemi vzhledu svého těla si prošla, přišla ji tato změna, jako minimální. Nakonec se usmála. Chová se jak puberťačka. Teple se oblékla a vyrazila do práce.

Během dne jí volala Eva, jestli je v pořádku a jestli nechce přijet, aby nebyla sama doma. Ale Eliška jí poděkovala, že ne. Část své pracovní doby totiž strávila tím, že propočítávala své finanční možnosti. Kupodivu zjistila, že díky finančním rezervám a poměrně vysokému platu bude moct utáhnout dítě i domácnost, ale bude se muset hodně uskromnit. Také spoléhala na pomoc rodičů a prarodičů. Byla ráda a hned se vše zdálo růžovější. V nejhorším případě by mohla vysoudit alimenty, ale k tomuhle kroku se teď rozhodně uchylovat nemínila.

Po práci zavolala své nejlepší kamarádce, jestli za ní může přijet. Byla ráda, že Simča nebyla v práci. Ihned sedla do auta a jela. Když Eliška Simoně sdělila, že je těhotná a hodlá si to dítě nechat, nesetkala se s takovým pochopením, jaké očekávala. Simča nechápala, jak si může nechat dítě od muže, který ji nechal. Udělila jí přímo kázání, jestli si uvědomuje, že vychovávat dítě není žádná legrace, navíc když míní být matka samoživitelka. Eliška se jí snažila oponovat, ale docházely jí argumenty a říct Simoně, že to dítě chce už jenom proto, že ho stále miluje a že to bude to jediné, co jí po něm zůstane, to nemohla. Sklidila by jen pohrdání a další rozumy. V zápalu hádky ani nezaregistrovaly, že přišel Simony přítel. Eliška v momentě zmlkla a zůstala na něj koukat. Simča ho pozdravila. Díval se z jedné na druhou a evidentně nechápal.

"Ty jsi těhotná?" Díval se vytřeštěně na Elišku.

"Ne." Odpověděla bez zaváhání. "Byla to jen debata o tom, co kdyby. David mi minule naznačil, že by dítě chtěl." Klidně se dívala Martinovi do očí, aby nepoznal, že mu lže. Simona to naštěstí rychle pochopila a nic k tomu neřekla.

"Broučku, dáš si s námi kávu?" Zeptala se mile svého přítele a usmívala se na něj.

"Jo, kafe si dám." Bylo na něm vidět, že Elišce nevěří, ale radši se spokojil s tímhle vysvětlením, než aby se zabýval teoriemi, které by pak mohl říct před jedním, ze svých kamarádů. Otcem Eliščina dítěte. Eliška seděla a mlčela. Martin se po chvíli sebral a šel za Simonou. Využila téhle chvíle a vyšla na balkón, aby si zakouřila. Opět se rozbrečela. Byla teď naštvaná na sebe, Simonu i celý svět. Při představě, že pojede zítra za rodiči a setká se tam se stejnou reakcí, se jí dělalo hodně špatně.

Po chvíli se otevřely dveře a Simona jí přinesla kávu. Položila oba hrnky na stolek a objala ji kolem ramen.

"Víš, že tě mám ráda a chci pro tebe jen to nejlepší." Řekla Elišce konejšivě. "Mám o tebe jen strach, nechci, abys toho jednou litovala."

"Simčo, já to malé chci, nebudu si moc vyskakovat, ale utáhnu to. Navíc vždycky ho můžu dát k soudu o alíky. Je to jeho a vím to a ty také. Nechci se za několik let probudit s pláčem, že už nemůžu mít dítě. A taky chci mít pro koho žít."

"Já tě chápu, mít dítě je nádherná věc. Kdykoliv ti pomůžu, když budeš potřebovat." Elišce hned bylo lépe, když věděla, že Simča je stále kamarádka, přestože s některými jejími bláznivými kroky nesouhlasí a tohle byl evidentně jeden z nich. Dopila s Martinem a Simonou kávu a vyrazila domů. Jakmile byl Martin doma, nechtěla se tam příliš zdržovat. Dříve byli kamarádi, ale nyní se jejich vztah přenesl do fáze tiché tolerance a klidu zbraní.

Jakmile dorazila domů, sbalila si věci na víkend. Ani mamce nevolala, že přijede, ale předpokládala, že budou stejně doma, jako každý víkend a pokud by nebyli, jela by k babičce.

Druhý den odpoledne vyrazila na cestu. Počasí nebylo nic moc, ale kupodivu se jelo poměrně dobře. Za dvě hodiny byla u mamky. Když přišla domů, nikdo tam nebyl. Docela se divila. Měla rozvernou náladu, tak vzala snímek z ultrazvuku a položila ho na stůl. Auto nechala stát před domem, takže mamka až přijede, uvidí, že je tady. Vzala telefon a zavolala bráchovi, jestli je doma. Bohužel nebyl, ale jeho přítelkyně byla, tak se za ní stavila.

"Ahoj teto!" Vyhrkla na Káťu hned mezi dveřmi. Ta se zarazila a zůstala na ni koukat.

"Cože? Teto? Jakto?" Kátě chvíli trvalo, než jí to došlo. Eliška se jen usmívala. "To si děláš srandu? Ty jsi v tom?" Nestačila se divit.

"Ano." Usmála se Eliška ještě víc. "V osmém týdnu. A abych předešla veškerým otázkám: Ano, je to toho staršího. Ne, nejsme spolu. A ano, plánuji to malé vychovávat sama." Na Kátě bylo vidět, že je vyvedená z míry. Sedly si spolu ke stolu.

"To jsi mi vyrazila dech. Já ani nevím, jestli ti mám gratulovat nebo ne. Mamka už to ví?" Eliška zakroutila hlavou. "A Ondra taky ne." Eliška potvrdila, že bratrovi to také ještě neoznámila. "To je vážně pecka." Na Kátě bylo vidět, že se s touto informací nějak nemůže srovnat.

"Tak na to zase tolik nemysli." Usmívala se Eliška. "Stačí gratulace a povídej, jak se máte vy." Z rozhovoru o tom, co dělaly několik posledních týdnů, co se neviděly, je vytrhl Ondrův příchod.

Sotva zabouchl dveře, už křičel jeho obvyklé: "Čus, ségra."

"Čau strejdo!" Zavolala na něj Eliška zpátky. Ondra přišel do kuchyně a bylo na něm vidět, že nechápe. "Vypadáš přesně jako Káťa." Začala se Eliška smát. "Prostě a jasně, bráško, čekám mimčo. Obrázek ti bohužel neukážu, protože jsem ho nechala mámě na stole, ale budeš strejdou. Těšíš se?" Ondra jen těžce usedl na židli a koukal.

"To si děláš srandu, ne?" Eliška zavrtěla hlavou. "Čekáš dítě. S kým? S tím, co má přítelkyni?" Eliška přikývla. "A bude s tebou?" Vyzvídal její bratr.

"Nebude, neví o tom. Všechno jsem si spočítala a rozmyslela. Jsem zhruba ve druhém měsíci. A od něj nechci nic, před měsícem mě nechal, tak ať si to s tou svojí užije." Posmutněla Eliška.

"Ségra, ty jsi bláznivá." Ondra jí vzal kolem ramen a dal pusu do vlasů. "Když budeš potřebovat, pomůžeme ti, to doufám víš."

"Děkuju."

"Není za co. Už jsi to říkala mámě?"

"Ne zatím ne, nechala…." V půlce věty jí začal zvonit telefon. "Ale! O kom se mluvívá…" Volala jí mamka, asi dorazila domů.

"Ahoj mami." pozdravila ji do telefonu. "Jsem teď u Ondry, ale za půl hodiny dorazím. Promluvíme si o tom doma, ano?" Usmívala se do telefonu, přestože ji mamka nemohla vidět.

"Vypadala vyvedená z míry." Oznámila Eliška bratrovi. "Nechala jsem jí totiž na stole obrázek z ultrazvuku. Jsem zvědavá, co mi na to řekne, ale předpokládám, že nebude nadávat. Vždycky byla proti potratům." Uvažovala Eliška nahlas. Rozloučila se s bratrem a jeho přítelkyní a vydala se mlhavým parkem k mamce domů. Bylo už pět hodin, park byl tichý a pomalu se smrákalo. Konec října byl vždycky ve znamení deště, padajících listů a sychravých večerů. Posadila se na lavičku a zavřela oči. Tahle nálada pro ni byla modro-hnědá. Modrá jako blues, které v ní vyvolávalo pocit deště a hnědá jako listí na zemi. Pošlapané a mrtvé. Opřela si lokty o kolena, a do dlaní položila obličej. Zima jí prolézala do morku kostí a ona vzpomínala na náhodu, která jí ho před rokem přivedla zpátky.

Měl o ní strach a hledal ji. Bylo stejné počasí. Mlha, mžilo a když se otočila, stál tam. Vybavovala si každý detail jeho tváře, jeho vůni i teplo jeho objetí. Všechno je pryč. Ale ona teď nesmí brečet, musí být silná. Čeká dítě a bude ho zbožňovat, bude se o něj starat a bude šťastná. Sebrala veškerou svou sílu, zvedla se a vyrazila dál.

Cesta přes park trvá všehovšudy deset minut, víc ne. Eliška si otevřela dveře do domu a vyšla po schodech k bytu. Odemkla potichu dveře, vešla dovnitř a čekala, jestli si její přítomnosti někdo povšimne.