Hlupačka 4

Eliška před obchodem vzala košík, sundala si kabát, přehodila jej přes držadlo a vjela dovnitř. Už od rána měla divný pocit, který intenzivněl s postupujícím dnem. Dítě uvnitř se zavrtělo a ona bezmyšlenkovitě pohladila břicho. Musela se držet už víc jak sedm měsíců v klidu a psychické pohodě. Na ničem jiném, než na malém jí nezáleželo. Proto se na divné pocity neohlížela, vždycky se týkaly pouze jí, věděla, že se něco stane, ale neměla tušení, co by to mohlo být. Dneska nešla na velký nákup, spíš na procházku. Venku svítilo slunce, a přestože ještě nebylo úplně teplo, byl krásný den.

Byl začátek dubna, všechna zeleň byla v rozpuku a nejsvěžejší. Venku ještě foukal vítr a teploty se jen lehce přehouply přes 10°C, ale Eliška byla spokojená. Vzala si kabát, šaty a kozačky a vyrazila. Pod kabátem její stav nebyl příliš vidět, ale jakmile ho v obchodě sundala, nikdo ho nemohl přehlédnout.

Vjela do prodejny a pomalu procházela mezi regály. Po několikáté si v duchu předříkávala, co všechno potřebuje koupit. Bylo to jen pár věcí, které se jí hravě vejdou do kabelky. Nabrala do sáčků pár kousků ovoce a zeleniny, zamířila k sýrům a jogurtům a pak se vrátila zpět k vínům. Pomalu postupovala uličkou podél regálu a vybírala víno pro kamarádku k narozeninám. Občas nějakou lahev vzala, přečetla si vinětu a položila ji zpět. Stále se nemohla rozhodnout, které víno vzít. Najednou se zastavila, polilo ji horko a hned zima, na zádech se jí začaly ježit chlupy. Podívala se před sebe, ale tam nikdo nestál. Pomalu se otočila na druhou stranu a tam ho uviděla. Jejího osudového muže.

Ela najednou začala ztrácet pevnou půdu pod nohama. Snažila se přidržet regálu, ale její tělo ji zradilo. Začala se jí podlamovat kolena a ona se sunula k zemi… Nečekala by nikdy, že muž jako on dokáže být tak mrštný a rychlý. Ve zlomku vteřiny byl u ní a držel ji.

"Jsi v pořádku?" Zeptal se a na očích bylo vidět, jak hodně se o ni bojí. Slova se jí drala na jazyk, ale hrdlo nevydalo jedinou hlásku, proto místo odpovědi pouze kývla. Dívala se mu fascinovaně do očí a v nitru ji svíralo. Vrátily se všechny city, které se snažila potlačit a pohřbít. Tok jejích vzpomínek přerušila až bolest. Dítě ji šikovně koplo. Věděla, že její emocionální výlevy nemá rádo a snaží se ji pokaždé přivést na jiné myšlenky. Ruka jí vystřelila k břichu, aby ho ten dotyk ukonejšil. Oba se podívali za její rukou. A chvíli mlčeli. Pomohl jí postavit se na nohy a stále ji podpíral.

"Nechceš s něčím pomoct?" Ptal se starostlivě.

"Ani ne." Zaskřehotala a musela si odkašlat, aby se jí vrátil normální hlas. "Koupím už jen víno a půjdu." Zašeptala.

"Tak já Tě odprovodím, ať se tu ještě někde nezhroutíš." Usmál se na ni. S povděkem přijala jeho rámě a nechala ho tlačit košík. Hlavou jí prolétla další šílená myšlenka:Takhle to mělo být! On, já a dítě. Vždycky to takhle mělo být! Snažila se ty kacířské myšlenky zahnat, ale nešly jí z hlavy. Cestou k pokladně mlčela. Jakmile si stoupli do fronty, pustila se ho a přidržovala se zábradlí mezi pokladnami. Aby mezi nimi nevládlo trapné ticho, začala mu klást neutrální otázky o práci a rodině. Bylo na něm vidět, že se uvolnil. Když přišli na řadu, stále mluvil. Zdvořile se na něj usmívala, zaplatila zboží naskládala si ho rovnou do kabelky a vzala si z košíku kabát. Byl gentleman jako vždy. Podržel jí kabelku i kabát a ona se pohodlně oblékla. Vyrazili společně ke vchodu.

"Jsi tu autem." Zeptal se, když jí podával žeton od košíku.

"Nejsem, chtěla jsem si udělat procházku, tak jsem šla pěšky, je krásně." Usmívala se na něj.

"Pojď odvezu tě, v tomhle stavu nemůžeš jít pěšky." Ona se stále usmívala a zavrtěla hlavou. Už už chtěla vyrazit opačným směrem, ale On ji chytl za paži. Okamžitě se jí rozbušilo srdce, podívala se na ruku, podívala se mu do očí, opět se jí začala podlamovat kolena a zase ucítila bolest, která ji přivedla zpět. Nechala se bez protestů odvést do auta, poslušně se připoutala a vyjeli.

Párkrát zavtipkovala na příšernost jeho ježdění, ale když jí příliš neodpovídal, raději se odmlčela. Pozorovala jeho profil a pousmála se jeho soustředění, moc dobře věděla, že na něco myslí, ale zatím jí to nechce říct. Otočila hlavu a dívala se z okna na druhou stranu.

"Tudy se ale ke mně nejezdí." Podotkla to jen jakoby mimochodem, aby se přesvědčila, že ji opravdu neveze domů. Byla ráda, chtěla být s ním.

"Trochu se projedeme a pak tě odvezu domů." Podíval se na ni tím zvláštním pohledem, o kterém nikdy nevěděla, jak přesně si ho má vyložit. Pozorovala ubíhající krajinu, na rychlost ani nekoukala.

"Říkala jsi, že chceš procházku?" Zeptal se.

"Ano, je nádherné počasí."

"Fajn." A opět nasadil svůj zarputilý výraz. Zhruba po půl hodině odbočil z hlavní silnice a po deseti minutách zastavil u parku. "Tak jsme tady." Otočil se k ní s úsměvem, který mu ona oplatila. Podívala se ven z okénka, otevřela dveře a rozhodně vystoupila. Počkala, až k ní obejde auto, chytla se ho za paži a vyrazili po cestě zámeckým parkem. Po chvilce ji chytl za ruku a odvedl k lavičce.

"Ty si nesedneš?" Zeptal se nechápavě.

"Ta lavička bude studená a já nechci nastydnout. Mně stání nevadí." Usmála se na něj. Naklonil se, jemně ji chytil a stáhl si ji k sobě na klín. Objal ji a prohlížel si ji. Měla oči jen o trochu vyš, než on. Připadala si chvíli jako malé dítě, ale v tom sebou on cuknul a vyděšeně jí zíral na kabát, pod kterým se skrývalo její mateřství.

"Co se děje?" Měla co dělat, aby se nerozesmála. Měl už dvě dcery a tvářil se, jakoby v životě neviděl těhotnou ženu.

"Koplo mě to." Díval se nechápavě na ni.

"To není žádný vetřelec," rozesmála se. "Je to Tobiáš a nemá rád, když mě něco rozruší, začne se pak všemožně vrtět a kopat." Stále se usmívala a jeho výraz povolil.

"Takže čekáš kluka a já tě evidentně rozrušuju." Kývla a pozorovala ho, čekala, co dalšího dodá. "Jak dlouho jsi těhotná?"

"Sedm měsíců a asi týden nebo dva." Kývnul. Díval se do dálky a ona čekala, jestli si to spočítá správně nebo ne. Najednou se ještě víc zasmušil.

"Takže od září?" Kývla. "Od září, kdy jsme byli spolu?" Teď už ji probodával očima. Byla nesvá, zavrtěla se mu na klíně, vyhýbala se jeho pohledu, jen kývla a věděla, co bude následovat. Jako vždycky, už předem sklopila oči k zemi a čekala. Ale bouře nepřišla. Ostýchavě k němu zvedla oči a snažila se číst v jeho tváři. Sledoval ji a jeho výraz nasvědčoval tomu, že marně hledá slova. Věděla, že už děti má, taky jí kdysi řekl, že by s ní chtěl mít další, holčičku a ona se teď bála, jak bude reagovat na zprávu, že čekají chlapce. Byla napjatá, čekala to nejhorší. Chtěla se rozplakat a utéct. Vteřina za vteřinou ubíhaly a zdály se být nekonečné. Najednou ji beze slova objal a přitisknul k sobě. Políbil ji na čelo a držel. Tohle gesto pro ni znamenalo víc, než kdyby řekl tisíce sebekrásnějších slov. Věděla, že je chce, oba dva.

Položila mu hlavu na rameno a zavřela oči. Opět si připadala jako dítě, dokonale ji uměl zmást a podezírala ho, že mu vyhovuje, když s ní může jednat jako s dítětem. Ostatně, nebylo by ani jedno od věci, věkový rozdíl mezi nimi byl poněkud vyšší.

"Je mi zima." Špitla.

"Odvezu tě domů." Ještě si ji přitiskl pořádně k sobě a pak ji jemně popostrčil, aby vstala. Aniž by na cokoliv čekala, vyrazila pomalu směrem k autu. Nohy šourala schválně po zemi a špičkami odkopávala kamínky.

"Neumíš zvedat nohy?" Napomenul ji s úsměvem. Podívala se na něj, ale neodpověděla. Jen začala způsobně zvedat nohy a snažila se vypadat co nejdospěleji. Uvnitř se tak ovšem necítila. Bylo to zvláštní, ale ve svém věku se cítila maximálně na 16.