Listopad 2011

Když už jsem dneska u vkládání fotek, rozhodla jsem se, že vložím také některé starší. 12. 11. 2011 jsem se zúčastnila jednoho dne workshopu s Petrem Juračkou. Musím říct, že každé focení s ním je zážitek. Naposledy jsme byli fotit v noci (opět na jednom z jeho workshopů, které můžete nalézt zde) a fotit skálu osvícenou pouze svíčkami bylo úžasné, zvlášť, když musíte všude dávat svíčky, které vám samozřejmě během chvíle sfoukne vítr. Ale zpět k listopadu.

Mezi 4. a 5. hodinou ráno jsme šplhali na zříceninu hradu Ronov nedaleko obce Blíževedly. Výstup byl strmý, hodně strmý, až jsem měla sto chutí nikam nelézt, ale odměnou mi byl nádherný výhled na východ slunce a focení v ranním slunci a studeném skoro zimním vzduchu.

Barvy svítání téměř v polovině listopadu byly kouzelné. Škoda jen, že se mi nepodařilo zachytit vycházející světelný kotouč. Byla stále tma, pak začala obloha rudnout, během chvilky vyšlo slunce a krásně rozzářilo vše, čeho se jen dotklo. 

Zřícenina vypadala v žlutých, červených a oranžových tónech východu slunce pohádkově, takže jsem si nejdřív fotila zajímavé pohledy na nádvoří.

Když mi došly nápady, co fotit uvnitř, vydala jsem se na obhlídku okolí pod hradem a zatímco ostatní fotili krajinu, já zkusila detaily okolo hradu. Výsledek můžete posoudit sami.

Po návratu na nádvoří chtěl hlavní vedoucí expedice vidět moje výtvory, výsledek ho příliš nepotěšil a mě jeho výtky ještě méně, ale dozvěděla jsem se, jaký vztah je vlastně mezi clonovým číslem a clonou. Ne, že bych to netušila již předtím, ale konečně jsem si to srovnala, že více, znamená méně a šla jsem štěstí zkusit na druhou stranu hradu.

Nebyla bych to já, kdybych neprolezla dírou, která se mi tak krásně nabízela k úniku z nádvoří. Nechala jsem rozjet svou fantazii a koukala kolem sebe, abych nepropásla bílého králíka nebo kohokoliv jiného za země za zrcadlem. Jediné kouzlo, které se však konalo, mělo na svědomí nádherné světlo, zářivé barvy a jasná obloha. I tak mi to místy bralo dech a moje fotky mi připadaly jako ty nejlepší na světě.

Zvlášť, když jsem věděla, že nikdo jiný okolí hradu neprochází. Po několika hodinách focení jsme se vydali zpět a cestou jsme se zastavili v Holanech u rybníka, abychom viděli, odkud se mohou fotit nádherné obrázky přes vodu. Vybrala jsem si místo a vyfotila kostel v Holanech přes Holanský rybník.

Následovala několikahodinová pauza, kdy jsme si zajeli domů, zatímco ostatní se vrátili do místa jejich ubytování, abychom se sešli večer na vrchu, kde je možné nalézt zbytky hradu Čap. Abych řekla pravdu, tohle se píše pod uvedeným odkazem, nicméně já viděla pouze několik děr, žádné zbytky zdí, ale úžasný výhled. Nahoru jsme vylezli dlouho před západem slunce a cestou jsem si opět fotila detaily.

A jako správný fotograf jsem se nebála lehnout si na zem, abych si vyfotila pěkně nasvícenou brusinku, byly mňamózní.

A protože jsme nejdřív čekali na zbytek skupiny a pak na západ slunce, fotila jsem si v okolí věci, které se mi líbily.

Jako všichni ostatní jsem si také vyfotila skálu, která zajímavě vyčnívá.

A také krásné barvičky podzimu.

Jelikož se západ slunce kvapem blížil a já neměla stativ, dalších pár hodin jsem čekala, až ostatní dofotí a byla mi hrozná zima. V úplné tmě jsme se pak vraceli k autům a vyjeli na večeři, po které se pak jely fotit noční fotografie na další místo. Téhle části výletu jsem se však neúčastnila, protože mi nebylo příliš dobře.

I přes počáteční a konečné problémy (lenost a únava) byl tenhle výlet úžasný a doufám, že se ještě nějakých zúčastním.