Ponížená

Eliška se nakonec rozhodla, že do kina půjde s přáteli. Alex věděl, že by ten film chtěla vidět. Jednak mu to před několika dny říkala a když spolu mluvili naposledy a řekla mu, že jí kamarádi řekli, aby šla s nimi, odpovědí bylo prosté hm a ni víc. Neřekl k tomu vůbec nic.

Seděli v sále a ona se pořád dívala ke vchodu, jestli dorazí nebo ne. Srdce se jí skoro zastavilo, když ho uviděla. Snad už to bude v pořádku, pomyslela si se záchvěvem radosti. Ten pocit však trval pouze zlomek vteřiny. Přišel s nějakou jinou. Světla byla ještě rozsvícená, takže si ji mohla pořádně prohlédnout. Byla štíhlá, tmavovlasá, v obličeji milá, celkově sportovní typ. Oba měli v rukou kolečkové brusle. Od kdy Alex bruslí?Ptala se sama sebe. Na svou společnici se mile usmíval a oči mu téměř zářily. Eliška seděla jako přimrazená a na jeho odměřený pozdrav se zmohla jen na strohé přikývnutí. Dara vedle ní se jen zavrtěla a položila jí ruku na rameno.

"To bude dobrý," zašeptala jí.

"Mám za ním jít?" Zeptala se Eliška.ž

"Zkus to," poradila jí Dara. Do začátku promítání zbývalo ještě minimálně 5 minut. Eliška se otočila a vyhledala Alexe pohledem. Zrovna pouštěl tu slečnu, aby šla na místo. Rychle se zvedla a vykročila k němu.

"Můžeme si promluvit?" Zeptala se ho potichu. Otočil se na ni s výrazem, který by věnoval nejspíš otravnému dítěti.

"O čem?" Slečna u nich byla dřív, než stačila Eliška odpovědět.

"Děje se něco?" Vložila se do rozhovoru. Elišku spražila pohledem a na Alexe se vábivě usmála a chytla ho za ruku.

"Mohli bychom si promluvit sami?" Položila Eliška důraz na poslední slovo.

"Omluv nás prosím na chvíli," usmál se Alex na svou společnici, která si šla sednout na své sedadlo uprostřed řady, zatímco oni dva se usadili na začátku.

"Alexi, co se děje? To už spolu nejsme?" Zeptala se Eliška a bála se odpovědi.

"Já nevím. Pokud vím, tak ty jsi říkala, že se mnou nikam nebudeš chodit, že už se mnou nechceš být."

"Protože jsi mě trápil. To Ti nestačilo? Musel sis přivést jinou?" Cítila, jak jí slzy stoupají do očí a snažila se je ze všech sil potlačit.

"To je jen kamarádka, nic víc." Snažil se ji Alex ubezpečit.

"Lexi, já chci být jen s tebou, s nikým jiným." Skoro to zašeptala. Nic neodpověděl, objal ji a políbil do vlasů. Oddychla si, že je snad krize zažehnána. Ale co s tou druhou?Pomyslela si. V sále se však zešeřilo, tak to přestala řešit. Alex ji držel za ruku a dívali se spolu na film.

Příběh ji však vůbec nezaujal. Posledních několik nocí probděla, protože chodila spát samotná, zatímco on stále údajně pracoval na počítači, nebylo totiž divné, že u filmu trochu usnula. Alex ji stále držel za ruku a když se ke konci filmu probrala, zjistila, že také spí. Přestála několik posledních scén a když začaly titulky, jemně ho vzbudila.

"Zlato, musíme už domů, skončilo to." Usmívala se na něj. Vypadal dost rozmrzele a jenom něco zamumlal. Vyšli před kino, kde sundal sandále, dal je do batohu a nasadil si brusle. Eliška si ještě odskočila a když se vracela na místo, kde ho nechala, tak je uviděla spolu. Oba byli na bruslích a dívali se na sebe. Eliška si připadala, jakoby ten špatný film ještě neskončil a pokračoval další napínavou scénou. Políbí se nebo nepolíbí? Taková byla zápletka. Svět kolem sebe evidentně nevnímali, protože si jí milostivě všimli, až když byla těsně u nich. Slečna se okamžitě sebrala a odjela. Eliška se dívala na Alexe, ale ten její pohled ignoroval a pouze se zeptal, jestli už půjdou. Přikývla a vydala se za ním. Když došli na náměstí, uviděla opět "tu slečnu."

"Počkej na mě chvíli." Řekl jí Alex a odjel směrem k té druhé. Eliška se snažila rozluštit, jak se tváří. Vypadala rozrušeně? Naštvaně? Smutně? Každopádně vypadá nádherně, tak jak já nikdy nebudu vypadat. Povzdechla si Eliška smutně. Byla určitě starší než Eliška, ale byl to typ, který by málokterého muže nechal chladným. Viděla, jak ji Alex pohladil po ruce a pak se obrátil a jel k Elišce. Slečna odjela.

"Pojď, jdeme domů." Zavelel a Eliška chtě nechtě musela jít. Nejdřív jel vedle ní, ale po chvíli se rozjel.

"Pohni!" Řekl jí přes rameno a jel dál. Eliška se zastavila dívala, jak on odjíždí. Jeho obličej byl nečitelný jako vždycky a jí se chtělo brečet. Ta bolest byla téměř fyzická a držela jí srdce jako ledová ruka. Chtělo se jí padnout na zem a plakat. Nasadila však statečný úsměv, jakoby tahle situace byla naprosto normální a vydala se za ním.