Co jsem to provedla? Stala jsem se matkou!

Nejdříve to byly tři měsíce hrůzy. Špinila jsem, byla jsem vyjukaná a neustále se bála, aby bylo miminko v bříšku v pořádku a zvládlo první trimestr. Pak jsem začala cítit jemné vlnění, pak šťouchání a pak řádné kopance. Dcerka si ze mě udělala skákací hrad. Ale bylo to lepší 24 hodin hrůzy se změnilo v občasný strach, když si dítko dalo šlofíka a já necítila jeho řádění. No a ke konci přišla neskutečná únava a touha, aby už byla venku.

Na svět přišla koncem ledna. Nádherný fialový uzlíček. Jenže ouha. Kvůli oční indikaci (operace 5 dioptrií) mě nechali rodit císařským řezem. No, nebylo to hrozné. Bylo to bezbolestné, hojení víceméně bez problémů a bylo to neskutečně rychlé. V 7.39 začal působit epidural a v 7.43 se malá narodila. Pak zašití a 24 hodin ležení. A zde je ten problém. Ten malinkatý fialový uzlíček mi jen ukázali a pak mi ji nosili na jakési kojení. A já necítila nic. Všechna ta láska, se kterou jsem si hladila břicho, mluvila na ni a těšila se, se vytratila. Byla jsem zoufalá a ještě zoufalejší jsem byla, když už jsem se o ni mohla starat a první dva dny jsem nechtěla. Na jednu stranu jsem měla co dělat sama se sebou, protože mi bylo špatně, měla jsem nízký tlak a neustále spala. Třetí den po porodu jsem si ji konečně vzala k sobě a snažila se o ni starat. Šlo to ztěžka. Při oblékání plakala, přebalování celkem v pohodě, ale mléko nebylo. A když mi plakala asi dvě hodiny a nemohla usnout, tak jsem musela jít za sestřičkami, ať ji nakrmí a dostala "šidítko" - cosi na špejli a spala.
Další problém nastal, že se jedné sestře nelíbilo, že si ji tahám k sobě do postele, že má být v postýlce. Ale naštěstí tam přišla jen dvakrát, takže jsem svoje zlatíčko měla pořád u sebe a to už bylo lepší mnohem lepší. Jenže nepřibírala a hubla a mléko stále nebylo a já byla ve stresu... Prostě si nás tam nechali o něco déle a já se ještě víc vystresovala, takže mléko stále nebylo. Nakonec nás ale pustili a já si oddechla, že už to bude v pořádku. Ale nebylo.
Nejhorší přišlo po návratu domů. Mléko se sice tvořit začalo tvořit v dostatečné míře, ale já se dostala do neskutečné nálady. Připadala jsem si fyzicky odporná a dokonce jsem uvažovala nad tím, že uteču. Odmítala jsem svou dceru i jejího otce. Naštěstí tohle trvalo asi dva dny. Malá měla novorozeneckou žloutenku a kamarádka mi poradila bonding. Svlékla jsem se do půli těla, malou nechala jen v plence a ležely jsme spolu. A víte co? Ohromně mi to pomohlo. Ten můj uzlíček se pro mě stal zase mojí součástí a já se do něj znovu zamilovala.
Musím říct, že od té doby tu svou malou potvůrku zbožňuji čím dál tím víc a jsou chvíle, kdy ji nejsem absolutně schopna nic odmítnout. O to víc mě mrzí ty první dva týdny jejího života, kdy jsem si k ní velmi složitě hledala cestu. Samozřejmě bychom jí chtěli časem pořídit sourozence a já už teď řeším porod. Nemám zatím v okolí nikoho, kdo by měl zkušenosti s prvním porodem císařem a druhým porodem přirozeným. Nejen kvůli mé neschopnosti se o dcerku postarat, teď už bych věděla co a jak, ale také kvůli tomu, že personál porodnického oddělení místní nemocnice je až na výjimky naprosto vyhořelý.
Ano chápu, práce s lidmi je zatěžující a psychicky vyčerpávající, ale na druhou stranu by přece mohly sestřičky projevit trochu empatie a snahy pomoci těm matkám, které to samy nezvládají. Kamarádku v Praze v nemocnici sestřičky utěšovaly, když plakala, na mě se dívaly jako na hysterku. Jen jedna jediná sestřička projevila snahu mi vysvětlit co, jak a proč. Je to tak těžké si uvědomit, že pro někoho je naprosto ponižující, že se nemůže hýbat, má cévku a vložky mu musí měnit někdo jiný? No asi ano, ale pozdě na stížnosti, uvidím, to bude za dva roky.
A jak probíhá mateřství nyní? Je téměř šest měsíců od porodu a já mám doma malého smíška. Posledních pár měsíců se hned směje, sotva otevře oči  a já jsem z toho nadšená. Moje miminko je prostě pohodářka, o to hůř ale snáším její pláč, zvlášť když vůbec netuším, co se děje. Cítím se pak jako špatná matka a jsem z toho zoufalá. Například včera poměrně často pobrekávala a já už nevěděla co s ní a byla jsem hodně unavená a štvalo mě to. Navíc jsem nebyla schopna se jakkoliv uklidnit, takže nadešla chvíle, kdy jsem plačící miminko musela nechat v jedné místnosti a jít do jiné. Trvalo to asi 3 minuty, ale přišlo mi to mnohem delší. Prostě jsem nevěděla, co se děje. Byla přebalená, najedená, po spaní a pobrekávala. Nakonec jsem s ní trochu zatřásla a víte co? Jí to rozesmálo. To byla úleva. Odpoledne byla pak zase pohodová. Nevím, třeba to bylo změnou počasí nebo následek očkování, nebo se prostě jen potřebovala víc vyspat. Dneska je už zase pohodářka a máma kliďas.
Co k této zpovědi dodat? Jsou věci, které mě trápí a které není komu říct, protože se za to třeba i stydím, ale tento způsob ventilace mi docela hodně pomáhá a hlavně by mě zajímalo, jestli některá z vás, která si toto třeba přečtete, jste na tom obdobně.
Takže teď hurá zpět do hraní a starání (domácnost počká) a mateřství zdar!

Komentáře

  1. Je to sice už hodně dávno, děti už mám velké, ale moc dobře si pamatuju, když se mi narodilo první dítě. Koukala jsem na novorozeného syna a nevěděla, co s ním. Doma jsem seděla u postýlky a brečela jako pitomá. On brečel, já nevěděla proč, tak jsem brečela pro jistotu taky. Naštěstí jsem se za pár dní srovnala, ale bylo to docela peklo:)
    U druhé dcery už jsem byla normální:)
    Tak vydrž a přeju vám oběma jen to nejlepší.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, to bylo obdobné. Prvních pár týdnů jsem brečela téměř neustále :-( Ale po šestinedělí už to byla celkem pohoda :-) Děkuji za přání. Jsem si říkala, jestli ten blog ještě vůbec někdo čte :-D

      Vymazat
  2. Mě se před 10 měsíci narodila sestra. Když jsem se dozvěděla, že budeme mít doma miminko, tak jsem probrečela snad každý den..ani nevím proč. Jednou jsem i mamku i uhodila, ujeli mi nervy. Ale jakmile jsem jí držela v ruce, tak jsem plakala radostí. Naštěstí tenhle malý uzlíček nebyl moje zodpovědnost, takže si můžeme hrát kdykoli chceme (což je teď skoro furt) a já ji pak můžu zase "odložit". Mamka udělá co potřebuje, a já trávím čas s tím nejúžasnějším človíčkem.
    Ať se Vám moc daří :)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Děkuji za komentář.

Oblíbené příspěvky