Kameny: Setkání s idolem

Jsou různé rodiny. Některé funkční, jiné nefunkční. Někde jsou děti svým rodičům vděčné za různé věci, jinde své rodiče nenávidí nebo je neznají. Moje rodina je trošku šílená, ale vděčná mohu být oběma rodičům. Otci za materiální zázemí a jistoty a matce... No s matkou je to složité a těžko říct, jestli jí mám za co děkovat, ale každopádně mi dala život a to je pro mě dobře.

Jak to začalo? Moje matka se jednoho dne rozhodla, že potřebuje následovnici a ne jen tak ledajakou, že potřebuje následnici vlastní krve, nejlépe dceru. A aby to měla všechno lehčí, potřebovala vhodného muže, především bohatého muže, aby je obě zabezpečil. Když se rozhlédla po dostupných mládencích vyhovujících jejím dost vysokým požadavkům, rozhodla se pro mého otce. Řekněme, že ho určitým způsobem omámila a než se chudák vzpamatoval, byla matka těhotná a on si ji na nátlak rodiny vzal. Když pak zjistil, co je vlastně zač, odešel, jak nejdál mohl. Já se mu ani nedivím. Matka je, jak se říká, studený psí čumák a při všem, co dělá, myslí jen na sebe a svůj prospěch Naštěstí od otce dostala všechno, co chtěla, a společenský život ji nezajímá, takže jí nevadí otcovy milenky, s nimiž se promenáduje na společenských akcích, ani snahy bulváru jejich manželství zasadit rozhodující a konečnou ránu. Matka si prostě hraje na svém písečku a okolní svět je jí ukradený. Mně zajistila tu nejlepší možnou výchovu a školy, za to jsem jí vděčná, ale lásku a přítomnost rodičů to zrovna nenahradí. Jen děkuji za prarodiče, kteří tu pro mě vždy byli a podporovali mě. Dokonce i z matčiny strany, i když v jejich věku by měli být již dlouhá staletí pohřbení.

O co vlastně jde, ptáte se? Řekněme, že příbuzní z matčiny strany mají jednu zvláštní vlastnost: dokáží ovládat minerály a skrze ně čarovat. Určitě jste už slyšeli nebo četli o vlastnostech kamenů, třeba křišťál dokáže ochraňovat a uzdravovat, jaspis dokáže nositeli propůjčit krásu nebo například opál podporuje získávání hmotných statků a podobně. Ano, základní vlastnosti kamenů jsou známy například z esoteriky, ale existují jejich další vlastnosti a ty dokáže ovládat jen někdo a i ten se to musí naučit. Jestli  jste tedy někdy potkali člověka ověšeného drahými kameny, nemuselo se hned jednat o boháče, který dával své bohatství okatě najevo, ale mohlo jít o čaroděje, který ovládal sílu těchto kamenů a díky nim měl moc. No, stejně asi byl bohatý.

Ale to jsem odběhla od tématu. Prostě jsme v naší rodině schopní ovládat tajemnou sílu minerálů. Já patřím k nejmladším potomkům a také dědicům těchto vlastností. Co vím od prarodičů, tak někde v Americe mají ještě další příbuzné, kteří mají potomky zhruba v mém věku. Tak tohle je má rodina. Velice zhruba popsaná, ale základní vztahy znáte, abyste pochopili, kdo jsem já.

Já jsem Viktorie a dokážu pomocí svého zvláštního medailonu různé věci, obecně a zkráceně popsáno: čarovat. Přesto jsem se vždy snažila být normální holkou a zařadit se mezi své vrstevníky. Oslavila jsem již své poslední náctiny a dostala se na vysněnou univerzitu. Otec mi na matčino "doporučení" koupil byt nedaleko školy a já se tam dnes měla nastěhovat. Při pohledu na všechny ty krabice mě napadlo, že budu mít minimálně do večera co dělat. Kdybych se nesnažila tak zapadnout, stačilo by poměrně jednoduché kouzlo. Vzdychla jsem si a vydala se zpátky do auta ještě pro další věci, které jsem nesvěřila stěhovací službě.  S plnýma rukama jsem se vydala z auta do vestibulu a tam jsem ho potkala, čelně a to doslova. Srazil mě k zemi i s mým nákladem a moje osobní věci se rozletěly do všech stran. On se na mě díval ze své dvoumetrové výšky ledovýma modrýma očima a vypadal překvapeně, že si někdo dovolil stát mu v cestě.

Seděla jsem rozplácnutá na zemi a zírala na něj. Jasný, znala jsem tohohle chlapíka z televize, ale nikdy mě nenapadlo, že budeme bydlet ve stejném domě. Beze slova mi podal ruku, pomohl mě zvednout a začal sbírat moje věci. Zatímco já jsem stále stála a civěla na něj, vzal do jedné ruky kus porcelánové ručičky a do druhé zbytek a podíval se na mě.

"Vypadá to, že jsem ti rozbil panenku." Forma tohoto suchého konstatování mě naprosto rozesmála.

"Už si s ní nehraju a slepím to." Oba kousky jsem mu vzala z rukou a položila je zpátky do koše.

"Ale vypadalo to starožitně." Vypadal, jakoby si ty dva kousky chtěl vzít zpátky.

"Jo, je to rodinná památka." Pokrčila jsem rameny a dala se do sbírání věcí. Byly to cetky z mého pokoje. V podstatě připomínky mého dětství, ale také pár knížek, které by se neměly nikomu jinému dostat do rukou, což se právě v tu chvíli stalo. Vzala jsem mu ji z ruky dřív, než si ji stačil lépe prohlédnout a sebrala jsem rychle i další čtyři knížky. Nijak nedal najevo, že by si všiml mé snahy knihy rychle uklidit a pokračoval pomalu, ale systematicky ve sběru mých cetek. Když bylo vše sebráno, automaticky mi vzal koš a vyrazil s ním ke schodům.

"Počkej, já to zvládnu sama!" Začala jsem protestovat, ale jen se na mě podíval a vyrazil nahoru. Pokrčila jsem rameny a jen se zeptala: "Víš, kam máš jít?"

"Jo, do třetího." Ani se neotočil a pokračoval v chůzi. Já se otočila a došla si do auta pro další krabici. Donesla jsem ji do vestibulu, položila ji tam a šla pro další, ještě jich tam pár bylo. Když jsem ji přinesla, ta předchozí zmizela. Můj nový soused asi nemá co jiného na práci. S poslední krabicí jsem šla sama a potkala jsem ho uprostřed cesty.

"Můžu tě za tu pomoc někam pozvat?" Zeptala jsem se s úsměvem.

"Jo, klidně," zabručel a vypadalo to, že ho tím obtěžuji.

"Tak já ti moc děkuji," vypravila jsem ze sebe zaraženě. "Kdy by se ti to asi tak hodilo?" Vysoukala jsem ze sebe.

"Já nevím, třeba ve  čtvrtek." Konečně se na mě podíval, ale ani náznakem nedal najevo jakékoliv sympatie. Kývla jsem.

"Tak ve čtvrtek večer."

"V osm tě vyzvednu. Měj se." A šel domů. Zůstala jsem stát na schodech s otevřenou pusou a nechápala jsem. Tenhle člověk, tenhle VIP, býval kdysi mým idolem a teď jsem bydlela ve stejném domě a dokonce jsem s ním měla jít ve čtvrtek večer ven. Sakra! CO SI VEZMU NA SEBE! Prolétlo mi zděšeně hlavou a běžela jsem do svého nového bytu. Čtvrtek byl za čtyři dny a já měla plný byt krabic a jen pár kousků nábytku z mého dětského pokoje a netušila jsem, kdy mi dorazí kuchyňské spotřebiče, pračka, skříně a další vybavení. A už vůbec jsem netušila, kde mám všechno oblečení. Budiž mi omluvou, že jsem se stěhovala poprvé a nikdo mě neupozornil, že by bylo vhodné, abych si popsala krabice. A protože jsem neměla ani stůl a židle, sedla jsem si na jednu z nich, vzala do ruky telefon a vytočila číslo mé kamarádky a budoucí spolubydlící.

"Zoro! Kdy dorazíš?!" Skoro jsem vykřikla do telefonu.

"V klidu!" Zaznělo mi v odpověď. "Ahoj Viky, dorazím zítra dopoledne."

"Prosím tě, doraž co nejdřív!" Zaprosila jsem zoufale.

"Co se děje?"

"Nic důležitýho, jen je to tu samá krabice a já nevím co dřív. A ve čtvrtek mám jít ven."

"Tak to není fakt nic důležitýho." Slyšela jsem, jak se Zora směje. "Vzhledem k tomu, že bude už pět, tak si vezmi něco k večeři, povlíkni si postel, vybal ručníky a vybal si věci, které máš kam dát v ložnici." Zora, praktická jako vždy.

"Jasný, díky za uklidnění. Mrknu, co všechno tady je a není a zítra spolu pojedeme nakoupit."

"S tím počítám a teď půjdu balit. Zvládneš to tam sama?"

"Jo, v pohodě. Měj se pěkně a budu se těšit na zítra." A ještě než se i Zora rozloučila a zavěsily jsme, už jsem v duchu sestavovala seznam, co všechno musím dnes zvládnout. Rozhodně jsem neměla žádné jídlo, ani čím jíst, ani na čem jíst, ale to vyřeším zítra a už vůbec ne v čem spát. Někde v krabici byl však spacák a můj malý polštářek a postel tu byla v pokoji pro hosty. Tedy v budoucím pokoji pro hosty. Kromě ní tu byla jen kuchyňská linka a koupelna, jinak nic. Prošla jsem si pokoje. Byly tu celkem čtyři plus koupelna a kuchyň s jídelním koutem a terasou do dvora. Jeden pokoj měl šatnu, z dalšího byl přístup na balkón na ulici a další dva byly s okny do dvora. Pro sebe jsem si zabrala pokoj se šatnou, pokoj s balkónem jsme určili jako společenskou místnost a pokoj s postelí byl určen pro hosty. Poslední volný pokoj byl pro mou spolubydlící Zorku.

O zařízení jsme měly už určitou představu, proto jsem nad tím teď nemusela přemýšlet. Pomalu jsem začala otevírat jednu krabici po druhé a zjišťovala obsah. Krabice s oblečením jsem odnesla do šatny. Police byly zaprášené, tak jsem se rozhodla ještě oblečení neuklízet a na pomyslný seznam jsem si připsala mycí prostředky. Věci z dětského pokoje jsem si nosila do ložnice spolu s některými lehčími kusy nábytku z dětského pokoje, který už jsem si rozestavěla.

Mou pomalou nesystematickou činnost po pár hodinách přerušil zvonek. Celkem mě vyděsil, protože jsem nikoho nečekala a v tichém bytě jsem se toho zvuku polekala. Nejdříve jsem se podívala kukátkem, kdo to zvoní a za dveřmi stál on. Málem jsem úlekem vykřikla. Podívala jsem se na sebe a vyděsila se, byla jsem špinavá a zaprášená od krabic a dlouho opuštěného bytu. Zvonek se ozval znovu. A má zvědavost přemohla můj stud. Pomalu jsem otevřela dveře.

"Ahoj." Pozdravila jsem nesměle.

"Ahoj." Odpověděl mi s úsměvem a natáhl ke mě ruku. "Tohle jsem ještě našel dole a předpokládám, že to bude patřit tobě. Tak ti to nesu zpátky a chci se zeptat, jestli něco nepotřebuješ." Dívala jsem se mu do dlaně, kde ležel můj diář a byla jsem si stoprocentně jistá, že dole v hale nic nezůstalo.

"No, děkuju." Vzala jsem si diář a při té příležitosti otevřela úplně dveře. "Vlastně bych i něco potřebovala. Nemám tu absolutně nic kromě svých věcí, teprve zítra pojedu něco koupit a už mám celkem hodně hlad, ale nevím, kde jsou tu obchody." Podíval se na hodinky a zakroutil hlavou.

"Teď už tu není nic otevřenýho a budeme mít štěstí, jestli nám někde ještě uvaří. Ale když sebou hodíme, mohli bychom něco stihnout." Podívala jsem se na něj v šoku.

"Ale já ani nevím pořádně, kde mám náhradní oblečení!" Skoro jsem zoufalstvím vykřikla. Teprve teď se na mě pořádně podíval a pokýval hlavou.

"Jsi trochu zaprášená." Přikývla jsem a čekala, co bude dál. Po chvíli přemýšlení navrhl, že bychom si mohli objednat pizzu. To se mi zdálo, jako dobrý plán, ale stejně jsem byla překvapená.

"Jak myslíš to my?"

"Tak, že bychom si objednali pizzu a dali si jí společně. Nebo tu chceš být sama?" Zeptal se překvapeně zase on.

"Vzhledem k tomu, že se neznáme, ani nevím, jestli jsi soused a já jsem tady až do rána sama, zdá se mi to trošku podivné." Samozřejmě jsem zalhala, protože jsem si hned po jeho odchodu oběhla celý dům a zjistila, že on bydlí v podkroví. Změřil si mě nevěřícím pohledem a natáhl ke mě ruku.

"Ahoj, já se jmenuju Petr a jsem tvůj soused z pátýho."

"Viky a právě jsem se přistěhovala do třetího."

"Tak, Viky ze třetího, můžu tě dneska pozvat na pizzu?"¨

"Petře, to by bylo moc fajn, ale nemáme tu ani na čem sedět." Usmál se a podíval se za mě. "Krabic máš dost, to nějak vyřešíme. " Usmála jsem se na něj a ustoupila stranou, aby mohl dovnitř. Vše si pozorně prohlížel, až jsem mela pocit, že jsem znova v internátní š,kole a máme hodnocení po velkém úklidu. Ale spíš byl jen zvědavý.
"Můžu se podívat na ostatní pokoje?" Otočil se ke mně.
"Jasně, proč ne? Pokrčila jsem rameny a odvedla ho chodbou do nejzadnějšího pokoje.
"Tady bude mít pokoj spolubydlící. Zítra přijede." Když si prohlédl Zory pokoj, otevřela jsem dveře protější místnosti, aby se mohl pokochat původním malovaným stropem, postelí a nádherným štukováním.
"Vy jste si ho tu pronajaly?" Zeptal se při prohlížení zmíněného stropu.
"Ne, rodiče mi ho koupily, abych to měla kousek do školy." Nevěřícně se na mě podíval a sjel mě očima od hlavy k patě. Nesměle jsem se usmála a pokrčila rameny. "Táta se jmenuje Hirschel. Ale radši používám mámino příjmení Astridová. Připadám si pak méně protekční." Sklopila jsem oči k zemi a čekala na reakci. Žádná se ale nedostavila. Buď netušil, kdo můj táta je, nebo mu to bylo jedno. Doprohlédl si budoucí hostinský pokoj a vyšel ven. Otevřela jsem dveře do koupelny a do mého budoucího pokoje a počkala na chodbě.
"Máš tu pěkný nábytek. Vypadá starožitně," pochválil mi můj psací stůl, toaletní stolek a komodu, které jsem si nechala přivézt z domova.
"Jo, ještě k tomu je postel, ale je z masivu s nebesy a nedá se dost dobře převážet, respektive musela by se rozřezat a pak zase dát dohromady." Povzdechla jsem si. "Je to asi ze začátku 19. století, říkala babička." To, že ten nábytek dostala v té době do svého dívčího pokoje, jsem již nedoplnila. Už tak jsem si připadala dost divně. Vrátili jsme se do budoucího obývacího pokoje a Petr se začal vyptávat, jakou pizzu mám ráda. Tak jsem mu řekla veškeré ingredience, které mám na pizze ráda a počkala, až nám objedná.
Zřejmě aby řeč nestála, než nám dovezou jídlo, začal se mě vyptávat na rodinu, můj dosavadní život i na spolubydlící. Trpělivě jsem mu odpovídala a připadala si skoro jako u výslechu. Nedal mi sebemenší šanci zeptat se ho na cokoliv z jeho života. Ne, že by to bylo potřeba, novináři o něm často píší, ačkoliv jeho kariéra sportovce už je zřejmě za vrcholem, zvlášť po posledním úrazu. Dívala jsem se na něj a přemýšlela, jak jsem doma měla jeho obrázky a jak jsem ho platonicky zbožňovala. Pro 13 letou dívku byl 19 letý krásný sportovec naprostým idolem. Ze zamyšlení mě vytrhl zvuk zvonku. Dřív, než jsem ho stačila zastavit, vyrazil ke dveřím a vytahoval peníze.
"Petře, ta pizza..." Ještě, než jsem stačila doříct, že platím já, utnul mé námitky jediným pohledem. Tomu se říká silná osobnost, napadlo mě. Neprotestovala jsem. Mohla bych sice prosadit svou mnoha kreativními způsoby, ale proč to dělat. Sešel dolů, převzal jídlo a vrátil se. Při jídle jsme se bavili o svých zájmech. Nakonec jsem ho vyprovodila a šla najít spacák.
Prý se vyplní to, co se první noc v novém bytě zdá a já věděla, že sny ovlivňují zážitky s předešlého dne a poslední myšlenky před spaním. Byla jsem příjemně unavená a přemýšlela, jestli jsem prošla testem mého idolu.