Takový divný příběh

Jsou chvíle, kdy to prostě dál nejde a člověk musí něco změnit. Například když ve vztahu chybí vášeň a partneři žijí vedle sebe a ne spolu. Proto jsem se rozvedla. Jenže čas tiká všem stejně, tak jsem se rozhodla v dalším vztahu už na nic nečekat a založit rodinu. Mám je všechny ráda, ale...

Prostě ze vztahu se vytratila vášeň a pomalu a plíživě se uplatnil stereotyp. Na v tu chvíli přišel čas na změnu. Mám je ráda, ale musím vypnout. Jednoho krásného slunného dne jsem doma oznámila, že odjíždím na víkend pryč a nechci být rušena. Jsou už dostatečně staří, aby si vystačili beze mě. Sbalila jsem si tašku a odjela za Hankou na chatu.

Vlastní pokojíček, pohodička v horách, jenže co čert nechtěl, odpoledne se rozhodli přijet ještě další hosté. Hančin manžel Ondra s jeho bratrem a dokonce i jejich matka. Všechny jsem znala, ale rázem bylo po krásné představě dámského víkendu ve dvou. A už první večer bylo jasné, že bude ještě hůř, než jsem předpokládala, protože Jindra měl doma evidentně problémy s manželkou a chtěl je vyřešit malým románkem, se mnou. Obvykle by mě taková věc nevyvedla z míry, ale tentokrát to bylo jiné. Ani já jsem to doma neměla úplně nejrůžovější, vášeň mi chyběla a taková malá avantýra měla vše, co ve svém vztahu postrádám. Dokázala bych s tím však žít?

Tuto otázku jsem si kladla v noci v posteli. Večer dopadl nad očekávání, měla jsem trochu upito, pěkně jsme se s Jindrou špičkovali a všichni jsme se smáli. Už několikrát jsem se přistihla při tom, jak si něco přeji a když se mi to pak splnilo, nebylo to úplně ono, proto si od té doby dávám pozor na to, co si přeji. Jedno přání ve mně ale hlodá spoustu let. Nikdy jsem nebyla typ osudové ženy, která by měla každého muže, na kterého se podívá. Prostě o mě nestáli, nebo já nestála o ně a odrazovala je tím, těžko říct. Dřív jsem byla společenská, dokázala jsem pařit celou noc, byla jsem otevřená a občas i trochu hlučnější  a předváděla jsem se. Poslední roky jsem ale čím dál tím introvertnější a seznamuji se jen velice těžko. O to víc jsem vždy chtěla být tou, k jejímž nohám muži padají a kvůli níž jsou schopni pohnout i horou. Teď se zdálo, že v osobě Jindry bych si mohla všeho užít vrchovatě, protože se zdálo, že udělá cokoliv, aby se mnou mohl chvíli zůstat sám a oslnit mě svou skvělou osobností. Ale vážně bych byla schopná podvést svého partnera, citově se nezaplést, přijet domů a chovat se jako když se nic nestalo? O tom jsem pochybovala a rozhodla jsem se, že si s Jindrou nic nezačnu.

Ráno jsem se vzbudila odhodlaná a úžasně odpočatá. Ještě víc mě potěšilo, že všichni evidentně ještě spali. Vypila jsem si svůj ranní šálek čaje na terase, dala si čerstvé koláčky z místního obchůdku a vychutnávala krásné ráno.

Po vydatné snídani jsem se rozhodla pro procházku. Náhodně jsem vybrala jednu z cest, které vedly od domu a vydala se po ní. uprostřed kopce jsem se zastavila, abych se rozhlédla a zjistila jsem, že mě někdo sleduje. Kdopak to asi mohl být... Sedla jsem si na trávu a čekala, až mě dožene. Utíkat, schovávat se a dělat, že jsem ho neviděla, by bylo dětinské.

"Běžně chodíš po ránu na takovéhle šílené procházky?" Zeptal se Jindra zadýchaně.

"Běžně sleduješ po ránu osamělé mladé ženy?" Odvětila jsem s úsměvem.

"No tak, vždyť se už nějaký ten pátek známe, ne?" Zněl trošku uraženě, ale spíš pobaveně. Chtěla jsem mu dát možnost se vydýchat, tak jsem se zamyslela.

"Nooo, přemýšlím, kdy jsme se asi tak mohli poprvé potkat. Byl jsi Hance na maturiťáku?" Přikývl. "Tak asi tam, ale myslím, že víc jsme se bavili na svatbě tvého bratra." Pokračovala jsem s úsměvem. Jindra se mezitím posadil vedle mě a také se zamyslel.

"Jo, asi to tak bude. Ale řekl bych, že jsi od té doby prokoukla, ne?" Zazubil se na mě. "Nějak si tě totiž nemůžu vybavit." Nemohla jsem si pomoct, ale rozesmála jsem se.

"Ty mě bavíš, Jindřichu." Smála jsem se dál. "Už jsi hodně dlouho s cizí ženskou nemluvil, co?"

"Už jsme se snad shodli, že nejsi cizí, ne?" Tvářil se uraženě.

"OK, tak tě teď pasuji na vůdce. Zvedáme se a někam pojď. Sedět na mezi mě moc nebaví a ty to tu znáš stoprocentně lépe." Pokusila jsem se o smířlivý tón a zřejmě to zabralo. Jindra se zvedl, dokonce mi podal i ruku, aby mi pomohl vstát. Trošku jsem zaváhala, vždyť se bez problémů dokážu zvednout sama, ale na druhou stranu... Chytla jsem se nabízené ruky a nechala si gentelmansky pomoci vstát. To jsem asi neměla dělat, protože Jindra si mě zvedl těsně k sobě, že mezi námi zůstala jen tenounká mezera. Hluboký pohled to jeho šedozelených očí a byla jsem ztracená ve víru napětí a nevyřčených příslibů. Moje odhodlání bylo to tam. Musela jsem zmobilizovat všechny moje síly a donutit se myslet na ty dvě milované bytosti, které jsem nechala doma a kterým nechci rozhodně ublížit. Rychle jsem se od Jindry odvrátila a začala v tašce hledat telefon, abych napsala domů a vrátila se do reality.

S kýmkoliv si cokoliv začít prostě nemělo smysl. Ublížila bych nejen sama sobě, ale i svým nejbližším. Tak proč jsem nad tím pořád uvažovala? Proč jsem si představovala ten pocit, že bych se od něj nechala zvednout, obejmout a políbit? Prostě ne! Vynadala jsem si a zakázala si vymýšlet co by - kdyby. Napsala jsem domů zprávu a strčila mobil do kapsy. Jindra vyrazil přede mnou a povídal o tom, kam se lze po této cestě dostat. Ale sotva jsem ho vnímala. Dívala jsem se pod nohy a snažila se myslet na to, že se těším domů a že bych vlastně mohla odjet už dneska, abych minimalizovala možné škody. Nebylo tedy divu, že jsem v zamyšlení vrazila do Jindry.

"Hej!" Otočil se na mě. "Kam chceš teda jít?" Teprve tehdy jsem se rozhlédla a zjistila, že jsme v lese u rozcestníku. První byla zřícenina. Kopec! Napadlo mě. Nebude mít šanci mluvit. Tak jsem vyslovila své přání a vyrazili jsme cestou vpravo, která po chvíli začala stoupat. Jenže jsem si to moc dobře nerozmyslela, protože cesta byla čím dál tím méně schůdnější a kameny byly čím dál tím větší. Jindra mi podal ruku, aby mi pomohl a já se tentokrát nerozmýšlela, protože cesta by zasloužila už skoro horolezeckou výbavu. Neměla jsem to dělat. Neměla jsem na něj vůbec čekat a už vůbec ne s ním jít na tenhle výšlap. Jindra sice nebyl mistr slova, ale byl mistr doteků, naprostý. Tu mě podržel déle za ruku, tu se dotkl zad, ramene, paže, chvíli zůstal v těsné blízkosti, pak zase v patřičné vzdálenosti. Kdy jsme se dostali až nahoru, byla jsem naprosto rozpolcená mezi tím, co dělat mám a co by se mohlo stát.

Nahoře se ode mě držel dál, maximálně mi odpovídal na otázky typu co je to za kopec, za vesnici, za rybník a tak podobně. Udělala jsem několik snímků a poměrně dost se uklidnila a slíbila si, že cestu zpět zvládnu v pohodě. Docela dlouho se mi to i dařilo, ale sliby - chyby. Když jsme byli téměř u konce, otočil se ke mně a když jsem slézala z jednoho kamene, vzal mě do náruče. Než mě postavil na zem, políbil mě. Bylo to jako doušek čiré vody po dlouhém žíznění. Polibek jsem opětovala a tiskla se k němu ze všech sil. V jediném polibku bylo všechno. Všechno, co mi dlouho chybělo, co jsem chtěla, co jsem si přála. Jenže to byl polibek se špatným mužem. V momentě, kdy jsem si to uvědomila a odtáhla se, bylo už pozdě. Jindřich si mé chování vyložil po svém a začal se ke mně chovat víc, než kamarádsky. Celou cestu zpátky mě držel za ruku, sem tam mě pohladil a snažil se mě i políbit. Já se na druhou stranu moc snažila být nad věcí, vtipkovat a odtahovat se, kdykoliv k tomu byla příležitost.

Jenže škoda už byla napáchána a k mému neštěstí si toho někdo všiml.

"Eli? Mohla bys mi prosím pomoct s jídlem?" Zeptala se mě Jitka, Hančina tchýně. Po chvíli loupání brambor v tichu začala: "Viděla jsem, jak se k sobě s Jindrou máte..."

"Jitko, to je jen kamarádské pošťuchování..." Snažila jsem se vše vysvětlit, ale ona mě přerušila.

"Má rodinu a já bych byla nerada, kdyby se rozváděl." V jejím hlase byla naznačena výhružka.

"Neboj se, to je to poslední, o co bych stála, také mám rodinu." Odsekla jsem. "A myslím, že po obědě pojedu domů."

"To by bylo asi nejlepší řešení," pokývala vážně hlavou Jitka.

Jenže odjezd se nekonal. Na chatu přijela Ondrova manželka s dcerkami. Já jsem si oddychla, ale jen do chvíle, kdy jsem vyslechla cizí rozhovor.

Protože k chatě nevedla příjezdová cesta, musela jsem nechat auto u silnice. Když jsem s taškou procházela lesem a blížila se k autu, viděla jsem tam cizího mužského, který telefonoval.

"... jo, je to ona? ... Tak fajn, chytím ji. Mám je vyfocený oba. Řekněte Krajanovovi, že jí přivezu, že to nebude problém. Jeho manželka je teď kde? ... Takže v domě jo? Jak se jí líbí výhled bez oken?" A začal se chechtat. Já jsem zadržela dech. Potichu jsem položila tašku za strom a pomaloučku se vrátila zpět mezi stromy. Jakmile se mi to podařilo, otočila jsem se a vyrazila co nejrychleji k domu, kde jsem vyhledala Hanku.

"Hanko, nebudeš věřit, co se mi stalo!" Vyhrkla jsem na ni a vše jí vylíčila.

"To si ze mě děláš legraci?!" Nevěřila mi. "Jak dlouho jste od sebe? Pět let?"

"Šest. A má manželku a děti. Nechápu to. Proč by mě chtěl dovézt? Vždyť mě nechtěl ani vidět a do Jany byl blázen?" Opravdu jsem to nechápala. Nechápala jsem, proč by mě chtěl můj bývalý manžel vidět, když už jsme tak dlouho od sebe a oba máme vlastní rodiny. Buď se mi chtěl pořádně pomstít za náš rozchod nebo... Možná jsem přece jen pro někoho byla femme fatale! Jenže pro špatného muže. Opět! Počkala jsem si, až byl Jindra o samotě a řekla mu o tom muži a především o tom, že nás nejspíš vyfotil. To ho vyděsilo. Došel si pro Ondru a vyrazili k mému autu. Oba chlapi jak hora, takže pokud neznámý záporák nebyl ozbrojený, měli by mít navrch.

Seděla jsem s Hankou v obýváku a nadávala si jako mnohokrát předtím: NIKDY UŽ SI NIC NEPŘEJ!