Jsou občas takové chvíle...

Jsou chvíle, kdy vím, že mám práce nad hlavu, ale nejsem schopná najít ten správný konec, kde bych měla začít, a proto nedělám nic. V takových chvílích si uvařím čaj a přemýšlím. Přemýšlím nad vším a zároveň nad ničím. Jde to. Podle teorií Marka Gungora nechám svištět zdánlivě nesouvisející myšlenky hlavou a nechám je vyvolávat další myšlenky... Mám tyhle chvíle poměrně ráda. Nemusím v nich totiž nic a odsouvám realitu stranou.

Ve chvílích jaké jsem si teď dovolila udělat, mám velkou potřebu něco sdělit světu okolo sebe, jenže je to těžké. Před více jak dvěma lety jsem zrušila svůj malý svět na Blog.cz a přestěhovala se pod křídla Google, asi jsem nebyla sama, protože se vždycky připojím k nějaké strašně hysterické vlně, než mě to přejde, ale téhle věci nelituji (stěhování). Jen je mi tu tak nějak smutno. Na českých stránkách jsem už měla okruh blogů, které jsem četla a čtenářů, kteří více či méně pravidelně navštěvovali mě a nechávali mi komentáře. Ještě dnes mě občas napadá, co asi někteří z nich dělají. No jéje, vždyť se můžu podívat, ale pravidelně mě to napadne při činnostech, kdy nemám přístup na internet. Ale tak už to bývá: výmluvy, výmluvy, výmluvy... Ale už jsem se podívala a vložila komentář.
Ale vraťme se k původní touze něco sdělit. V těch chvílích chci něco dát lidem okolo sebe, něco víc, než prázdné plky. Pobavit je, sdělit jim něco zajímavého nového. A pak si uvědomím, že sice bych měla, co sdělit, měla bych i pár historek k popukání, ale problém je ve stylu sdělení. Čítávám příspěvky známých i neznámých a zjišťuji, že nemám to správné umělecké střevo. A vždy ve svém psaní sklouznu k vychrlení svých trápení ve stylu ranního kašle mnohaletého silného kuřáka.
Poslední příspěvek jsem přidala před rokem čtyřmi měsíci a 15 dny. Byl to jeden z těch výkřiků do tmy, které tu postuji, nicméně, můj blog, moje výkřiky. Občas to působí jako dobrá terapie. Co se od té doby změnilo? Míra stresu průběžně stoupá a klesá, ne tak pravidelně jako sinusoida, ale je závislá na kvalitě mého spánku, resp. na době, kdy si k nám přijde dcera lehnout.
Večer ji uspíme v její nové posteli (hůůů, hůůů = postýlka se sovičkami) a pokaždé se s ní domluvím, že k nám může přijít, ale že by mi udělalo velikou radost, kdyby přišla až po páté hodině. Dneska to poprvé zkusila čtvrt hodiny po půlnoci. Šla jsem s ní zpátky do pokojíčku a vysvětlila jí, že mi není dobře a že bych ji kašláním budila a že se mi bude spát lépe, když bude ve vlastní postýlce. Odkývala mi vše a lehla si (tentokrát bez zoufalého pláče). O něco později jsem uslyšela ťapkání po linu. Zastavila se v nohách postele, s náručí plnou plyšových zvířátek a polštáře čekala s raráškovským úsměvem schovaným za dudlíčkem až ji pustím na svou půlku. Po vpuštění nezapomněla patřičně nahlas oznámit, že táta ještě spí. Lehla jsem si na bok a snažila se zabrat co nejméně, abych a) neutlačovala taťku, b) poskytla dostatek místa na spaní své dceři, do jejíž postýlky se nevejdu, protože jsem v pokojíčku jako Sněhurka v domě trpaslíků. Mimohodem tohle puzzle se mi válí po celém bytě a pokaždé, když ho sklidím, záhadně se objeví na jiných místech. Po měsíci už i kocour vzdal společné spaní v posteli, protože už pro 3 je tam málo místa, natož pro čtyři. Předpokládám, že další na řadě v odchodu jsem já. Naštěstí máme gauč.
Další veselý zážitek byl včera. Tedy veselý, jak pro koho. Dcerka si hrála s panenkou, která má hadrové tělíčko a umělohmotné končetiny a hlavu. Hrála si a hrála a najednou si nehrála, ale snažila se přidělat panence ručičku zpátky. Nešlo jí to. Přišla za mnou se smutným výrazem a slovy: "Nána, bebí." Je těžké se nesmát, když otec má řeči typu: "Panenkám ručičky občas upadnou." a ve vaší mysli naskakují vtipy o malomocných. Slíbila jsem, že vymyslím způsob, jak panence ručičku přišít zpátky. Ale mám to dělat? Chudák má svoje už odkrouceno (bude jí nejméně dvacet let), už je opravdu ošklivá a dcerka má panenek dost. Jak řešit takovou situaci? Vzala jsem šatičky a oblékla je jiné náně. Prozatím je problém vyřešen.
Také se musím smát, když pustíme rádio a dcerka na metal začne svědomitě kroutit prdelkou a tancovat, protože ji to prostě baví. Nevadí, že je mimo rytmus a že břišní tanečky se k danému typu hudby nehodí, prostě je to krutiprťka. Ale na její obranu musím říct, že dokáže i svědomitě třást hlavou, když se jí poradí, že ta určitá muzika pro tento typ tance vhodná.
A když jsem u hudby... Dnes je to 35 let, co byl zastřelen John Lennon. Některé jeho písničky mám ráda a myslím, že nikdy neuškodí pustit si něco pozitivního, z čeho by si lidé, obzvlášť dnes, měli brát příklad.