Strastiplná je cesta sociálními sítěmi

Je asi naprosto normální, že se každá novopečená matka chce pochlubit svým dítkem. A v době všemocného Internetu je normální, že se jeho fotkami chlubí na síti. Používají různé kanály a sdílejí své radosti s ostatními.

Na pokroky rostoucího uzlíčku štěstí se rodina zcela jistě velmi ráda podívá, obzvlášť když jsou tetičky a prarodiče daleko (strýčky opomíjím záměrně, protože je zřejmě biologicky dáno, že to malý uřvaný a uslintaný dítě je fakt nedojímá). Jenže pokud není nastaveno sdílení jinak, vidí je i další uživatelé stejného kanálu. Vezměme si například fejsbůk neboli česky ksichtoknihu (fakt se mi obě slova takhle napsaná líbí). Nejdřív první fotka děťátka, aby všichni věděli, že jste zasloužilou matkou. Během šestinedělí focení miminka na košíčku v čepičce a samozřejmě taky postnout, protože to vaše miminko je prostě nejkrásnější na světě a všichni ho musí vidět. Pak různé vtipné i roztomilé fotky, miminko z mnoha úhlů... a fotek přibývá a přibývá. Vím, o čem mluvím, za dvouletý život své dcery má na Internetu asi tak desetkrát více fotek, než já ve svých letech.

Zpočátku je to pochopitelné, ale s postupem času to začíná být divné. Dávat na Internet 20 fotek z každé procházky, z každého nákupu (ano, i při nakupování si můžete své dítko fotit, třeba v Ikee, jak si vybírá nový pokojíček), v každém novém oblečení... a zde bych řekla, že už jsme téměř u posedlosti. A proč o tom píšu? Protože čím déle jsem se svou dcerou, tím víc mě samozřejmě fascinuje, ale tím menší mám touhu se o její fotky dělit. Resp. uvědomuji si, že fotky mohu babičkám a dědečkům poslat e-mailem a nemusím je zveřejňovat pro všechny své přátele.

Druhý aspekt, který mi na tomto chování vadí, je dopad na další matky. Víme všechny (či všichni), že každý jsme individuální a naše děti také. Já si to uvědomila v době, kdy moje dcerka začala vyžadovat sezení a nošení a chtěla se rozhlížet. Bylo s ní tou dobou k nevydržení, protože kdykoliv ležela, začala plakat. Vzala jsem ji do náruče a byl klid. Až tehdy si člověk uvědomí, kolik věcí jednou rukou zvládne, ale to je na další povídání. Moje kamarádka měla holčičku klidnou, pěkně spící, žádný stres. Moje treperenda byla prostě divoch od útlého věku. Kolem 5. měsíce vyžadovala sezení. Prosím nekamenovat jenom proto, že jsem se řídila svým instinktem a přáním dítěte a podporovala jsem jí v tom. Kolem šestého měsíce jsme začaly zkoušet sedět na nočníčku. Kolem sedmého měsíce mi asi dva dny lezla a pak se rovnou postavila. Jak říkám, divoch. Kamarádčině holčičce pobyt v postýlce nevadil, převalovala se na bříško a v pohodě si hrála. Kamarádka z toho byla špatná. Já byla zase špatná z toho, že moje děťátko na roce nemluvilo tak, jak mladší potomci mých kamarádek a strašně jsem to srovnávala. 

No a jsme u té chyby. Děti se nedají srovnávat. Já si to uvědomila samozřejmě už dávno, ale stále to hlodá, když čtu příspěvky typu: "Hádejte, co je na obrázku?" A pod tím pár čar, z nichž jde ale (i já to rozeznala bez nápovědy) poznat myš. A pod obrázkem je množství komentářů, jak je to malá výtvarnice, jak krásně kreslí, jak je šikovná... A pak se podívám na obrázky své stejně staré berušky a vidím mazanice.  První emoce byla stesk s myšlenkou: "Tohle moje princezna nedokáže nakreslit." Pak jsem se zaradovala, že sice nemá výtvarné sklony, ale stejně je mnohem šikovnější, protože staví ze stavebnic. Další kamarádka přidala post ve stylu: "To je tak krásný, když mi řekne miluju tě maminko." Tak nad tím jsem mávla rukou, protože už asi půl roku mi moje dcera dává ruku kolem krku a vážným výrazem říká: "Kíííd, mamí, kíííd." A to kdykoliv, když vidí, že jsem ve stresu. A to, že mě má ráda už mi taky párkrát řekla, jenom se tím nemusím chlubit. Nemusím postovat, jak spolu bobujeme, jaký postavila krásný domeček, jak mi tu roztrhala všechny papírové kapesníčky, protože dělala náně plínky, jak tu jezdí v autě, že si sama pustí na telefonu dětský koutek a v něm malování a spoustu dalších pokroků, které činí. 

Někdy je však těžké číst, jak mají všechny mé kamarádky perfektní děti a pak vidět toho svýho raráška, jak lítá, zlobí, mačká mi klávesnici, vyhazuje moje CD z přehrávače na zem, protože si chce pustit to svoje, jak si vyřvává věci, jak dokáže dělat scény, když jí hned nedám, co chce... A nejvíc smutně vtipná je asi situace, kdy ji dám do její postýlky, dám jí pusu a jdu si sednout k počítači v naději, že bude spát. A on je klid. Za půl hodiny v setmělé chodbě uslyším šramot. Jakmile dojdu ke dveřím na chodbu, urychlí se pohyb. Najdu pak svou dceru celou nahou, jak sedí na postýlce a snaží se vyměnit si sama plínku, kterou si jen trochu počůrala. Ano, teď mi to přijde hodně k smíchu, protože ten pohled byl k nezaplacení. Ovšem po dni plném stresu, kdy jsem měla pocit, že nic nezvládám, že se k ní neumím chovat a že jsem špatná máma, to nebylo zrovna extra k smíchu, ale zvládly jsme to. 

A proč to vlastně celé píšu? Asi proto, že moje kamarádky a známé sdílejí s celým světem své radosti. Jejich děti jsou dokonalé. Moje dítě není, protože nejsem ani já. Moje dítě je úžasné a jedinečné a já jsem šťastná, že je takové. Nesrovnávám, už ne. Jde si svým tempem tím směrem, který je pro něj ideální. A já sdílím jen to, co ostatní mamky nepřivede k myšlence: "Kde jsem udělala chybu?" a ke stresu, že je něco špatně s jejich dítkem. Sdílím fotky, kdy má moje dcerka všechno od čokolády. Sdílím fotky, když nabourá. Sdílím posty, aby všichni věděli, že i moje dítě dokáže jíst nosem. Je normální. Štve mě, někdy opravdu moc, ale i to je přece normální, proč bych to nemohla sdílet, nejsem proto o nic horší máma. Jo, už mi bylo naznačeno, že bych mohla být udána na sociálku, protože jsem si ve dvě odpoledne po náročné operaci (vysávaly jsme spolu polystyrenové kuličky z nosu) dala panáka, abych se hodila do klidu. Ale to je život. Nebudu ho kreslit růžovější, než je. Nepotřebuji už ujišťovat, jak je má dcera úžasná a krásná. Já to totiž vím. 

Pokud vás někdo stresuje svým dokonalým životem, tak si zrušte jeho sledování. A pro matky, které mají potřebu všem ostatním dávat najevo, jak jsou dokonalé a jak jsou dokonalé jejich děti: My víme, že to tak není, protože jinak byste nám to necpaly ;-) Jo a nedivte se, že jste pomlouvány, prostě dokonalost vede k pomluvám. Absolutní dokonalost není přirozená.