Stýskání

Už několik dní mám pocit zmaru a špatné myšlenky. Jejich důvodem je stav české společnosti a já je nedokážu v sobě udržet. Chci se o ně podělit. Podělit se s lidmi, kteří budou souhlasit i s lidmi, pro které budu zrádcem a budou mě za to nenávidět, ačkoliv mě třeba vůbec neznají.

Již několik měsíců se mi na sociální síti poměrně pravidelně objevují různé sdílené nenávistné příspěvky tu k jedné skupině lidí, tu k druhé skupině lidí a tyto příspěvky pocházejí od mých známých, od mých přátel i od mé rodiny. Trpělivě dávám u příspěvků nezobrazovat. Je jich však čím dál tím víc. 

Bojí se, chápu je. Chápu, že se bojí čím dál tím víc. Bojí se o sebe, bojí se o svou rodinu, bojí se o své blízké. Vím jen o několika málo lidech, kteří by v případě potřeby šli a bránili sebe, svou vlast, svou rodinu, s čímkoliv, co je po ruce. Většina sdílejících se však cítí ve svých domovech natolik bezpečně, že sdílejí cokoliv je blízké jejich názorům a podporuje je v jejich smýšlení. Potud je to přirozené a v dnešní době bohužel normální. Jenže dívám se dál. Až příliš často tito sdílející napadají a nenávidějí kohokoliv, kdo jejich názor nesdílí. Častují ho urážkami a nadávkami a někdy i výhrůžkami. Co se stane, až se někdo s jiným názorem projeví na ulici a tito lidé se nechají strhnout davem? Napadnou mě kvůli jinému názoru? Budou mi nadávat a kopat do mě? Vláčet mě ulicemi? Zastanou se mě lidé se stejným názorem nebo budou mlčet? Bude moje dcera trpět za to, že její matka nedokáže nečinně stát a mlčet? Nebo bude trpět dokonce za to, že její matka se přemohla a dokázala se odvrátit, ale už se nepřiměla sdílet názor, který je podle ní špatný?

Obávám se odpovědi na své otázky. Obávám se toho, protože směřujeme tam, kde už jsme jednou byli. Kamarád se ke kamarádovi obrátí zády a děti budou trpět za skutky svých rodičů. Napadá mě, jak se asi cítí syn Davida Kollera, když čte, co "dobří" lidé vzkazují jeho otci? Jak by asi bylo synovi Lenky Dusilové, kdyby dostatečně vnímal, co píšou "dobří" lidé o jeho matce? Napadlo to tyhle lidi někdy? Napadlo je, jak by bylo jejich dětem, kdyby se takhle někdo vyjadřoval o nich? 

Dobří lidé píšu záměrně v uvozovkách, protože někdo, kdo dokáže nadávat druhému kvůli jakékoliv odlišnosti a dokonce ho za to nenávidět, nemůže být podle mě dobrým člověkem. Ani dobrým křesťanem, jak poměrně často čtu. My totiž často náboženství stavíme do popředí pouze když se nám to hodí, jinak jsme prostě Češi. Kam vítr, tam plášť (podle toho, co vrchnost zrovna vyznává). Ačkoliv, výjimky se najdou, pak strhnou davy a je z toho zase průšvih...

A proč to vlastně píšu. Již delší dobu se čím dál tím víc ztotožňuji s myšlenkami a postoji pánů prezidentů Masaryka, Beneše i Havla. Nesnáším projevy moci a její zneužívání (při své práci se větě "Protože jsem to řekla!" občas nevyhnu a opravdu tyhle situace nemám ráda). Nemám ráda povyšování a zesměšňování (a ne, neumím se mu bránit). Ale nemám ráda ani poklonkování komukoliv. A vadí mi projevy Miloše Zemana, který se z mého pohledu cítí být nadřazen, ačkoliv netuším proč, který zesměšňuje lidi s jiným názorem a který souhlasí s vyšetřováním těch, kteří projevili nesouhlas s návštěvou čínského prezidenta. Vadí mi, že lidé se s naprostým klidem krůček po krůčku vzdávají svých svobod (všimli jste si, že prošel zákon umožňující cenzuru Internetu?), s naprostým klidem přejdou aféru "ptačí hnízdo," ale kvůli uprchlíkům se můžou pos... a to k nám nikdo z nich ani nechce. 

Tahle atmosféra je děsivá. Nálady lidí ve společnosti jsou děsivé a spějeme pěkným spádem někam, kam asi ani nechceme, jenom si to ještě neuvědomujeme. A vzhledem k tomu, že tohle hodlám zveřejnit a za svým názorem si chci stát, tak v sobě stále chovám naději, že si to lidé v poslední vteřině uvědomí a ještě to stihnou zastavit, protože jinak: Omlouvám se, ale jsem humanista (doufám), nemám se čím bránit a neumím mlčet a asi to odnesou i moji blízcí.