Den druhý a první školní

Dnes nastal den Š jako škola. Ráno jsem vstala, provedla všechny obvyklé úkony, pěkně se oblékla, sladila si boty s kabelkou (všimla si toho pouze jediná žena), rozloučila se s rodinou a vyrazila do školy.

Cestou jsem zjistila, že i čtvrť Camden je hezká, jen kolem Euston road je to prostě moc průmyslové. Hned v další ulici za ní jsou však pěkné domky a já se tak mohla cestou kochat. Dokud jsem si neuvědomila, že jdu vlastně taky do školy, pozorovala jsem škodolibě všechny ty dětičky v uniformách. Dokonce jeden klouček vypadal jako Dudley. To jsem si nemohla nechat ujít a musela to poslat manželovi, opravdu mě to pobavilo.

Když jsem dorazila do školy, přišlo první překvapení: zařadili si mě mezi jejich normální náctileté studenty. Pozitivní však bylo, že nebyl problém přeřadit mě mezi starší ročníky. Tam nastal ten správný mezinárodní mumraj, protože se zde sešel přehršel lidí z různých zemí. Šok pro mě bylo uvědomění, že tentokrát jsem tady fakt sama za sebe a že se tady s nikým jinak, než anglicky nedomluvím, že prostě musím mluvit. Až na to, že jsem asi jako jediná nedostala desky s tužkou, blokem a nějakými dalšími informacem, jsem zápis zvládla celkem dobře a byla ráda, že jsem si rozřazovací test vyplnila online večer předem.

Další test spočíval v tom, že mi jeden z učitelů položil pár otázek a pak vyplnil úroveň. Můj mě dost přecenil, napsal mi B1. Nechápu to ještě teď. Nicméně úvod proběhl v pořádku, domluvila jsem se, ale připadala jsem si trošku hloupě, protože tam bylo dost lidí, kteří mluví mnohem lépe, než já, ale OK. Kafe jsem si objednat a zaplatit zvládla. A mimochodem, mají ho tu všude fakt dost drahý. 

Na oběd jsme vyrazili s manželem a dcerkou. Stáli jsme na ulici a rozhodovali se mezi restaurací a rychlým občerstvením. Zvolila jsem restauraci a už to neudělám. Všechno jim strašně dlouho trvalo, ale na druhou stranu byly porce opravdu velmi bohaté. Aby nebyl konec mým "skvělým" nápadům, při nichž mě, někdy bohužel, manžel nebrzdí, rozhodli jsme se trošičku vyrazit po stopách Harryho Pottera. Proč taky ne, že. Bydlíme 20 minut pomalou chůzí od King's Cross a domky tady v Camdenu mi už předevčírem byly dost povědomé. Tak jsme se podívali na internet a hádejte co! 15 minut chůzí od restaurace se točila scéna s domem Siriuse Blacka na Grimmauldově náměstí! To dáme! Co na tom, že za půl hodiny mám být opět ve škole! Skvělé. 

Vyrazili jsme směrem k onomu místu. Dcerka si po pěti minutách začala stěžovat, že jí bolí nožičky. Bodeť by ne, vždyť to byl čas, kdy chodí po obědě spát. Střídali jsme se s manželem v nošení za krkem. U toho se musím pozastavit: Divně tu na nás koukají, když ji nosíme za krkem, asi se to tu nedělá. To je jedna věc a druhá je, že na rozdíl od ČR tu venku téměř nevídám mamky s dětmi mladšími cca 10 let (když odhlédnu od ranního doprovázení do školy). Docela mě to překvapilo. Jsem z maloměsta zvyklá na gangy matek s kočárky, ale o tom jindy. 

Takže jsme se střídali v nošení a s přibývajícími stopami (jsme v Británii, tady se na metrický systém nehraje) a rostoucí nadmořskou výškou nám docházely síly a klesala nálada. Ale došli jsme tam! Zvládli to a vyfotili!

Ihned po focení jsem si uvědomila, že mám 15 minut na to, dostat se do školy. Nemožná mise. Sofinka se navíc rozhodla, že už dál nepůjde. Obejmula a pohladila patník (nebo co to bylo), že je to její dort a ona s ním zůstane. Normálně by to mohlo být sladké či vtipné, ne však v situaci, kdy nutně potřebuji, aby šla. Ke King's Cross ji nesl manžel (zase ty pohledy). A k Euston station jsem ji nesla v náručí. Málem mi usnula na rameni. Před školou stihla udělat scénu, že nikam nemusím, že musím jít s ní. Za lízátko si to však rozmyslela.

Dorazila jsem "jenom" s pětiminutovým zpožděním. Přišla jsem o vyvolání svého jména, takže jsem se omlouvala a přihlásila se o své přiřazení ke skupině. Zjistila jsem, že už mám být dávno na hodině, tak jsem musela ještě zpět k manželovi, abych mu řekla, že musím být ještě tři hodiny ve škole. Cestou výtahem jsem zjistila, že se stala "hughe mistake!" Což jsem neprodleně oznámila miss teacher. Přesvědčovala mě, že ne, ale nakonec si nechala vysvětlit, že já rozhodně nepatřím mezi upper intermidiate. Zvláště když viděla mou frustraci, že nevím, o co se jedná. 

Přeřadit mě na nižší level nakonec nebyl problém. Jakmile jsem jim vysvětlila, že ve svém písemném projevu (na jehož základě jsem byla zařazena takhle vysoko) pouze používám fráze, které jsem odposlouchala u filmů a odkoukala v knihách. Lekci jsem dokončila s jazykově obdobně zdatnými kolegy a domů odcházela spokojená. 

Vlastně ještě ne domů. Nakoupit. A z místních obchodů jsem opravdu překvapená. Oni tu v obchodech, tedy alespoň v M&S a Salisbury a Tesco Express úplně všechno připravené. Žádná zelenina jako u nás. Brambory balené po 4 v chlaďáku a mrkev nakrájenou a zabalenou a saláty ovocné a zeleninové. Z těstovin čínské nudle a špagety (Sofinka je spokojená), samé polotovary... V obchodě jsem si opravdu říkala "Zlaté Čechy." Na druhou stranu... Asi bych si zvykla, nic jiného by nešlo dělat.

Příště se musím na cestu do jiné země víc připravit...