Den osmý - Let's go be social!

Když začínám ten druhý týden, tak mám sice potřebu přidávat malé krátké postřehy z Londýna na Facebooku v angličtině, ale napsat celý článek, to asi nedám. Nicméně jsem se po pár hodinách spánku probudila do slunného dne a domluvila s japonskou kolegyní z jazykového kurzu na návštěvě National Gallery na Trafalgar square. Setkání jsme domluvily po 12. hodině.

Aby i ti, kteří mě neznají, měli představu o tom, jaká jsem, mám tu pro ilustraci ukázku začátku dne. Píšu si na FB s Kaori a domlouvám si v klidu čas schůzky. Všechno v pohodě, času dost, tak si dává sprchu. Jsem v klidu. Vrátím se k počítači a zjistím, že schůzka začíná za 40 minut. Ještě stále v klidu se oblékám, protože Google maps hlásí, že chůzí jsem tam za 26 minut. Stále v normálním tempu si ještě připravuju odpadky, abych je odnesla. Několikrát navštěvuji toaletu, než si mozek usmyslí, že už to stačilo. Vracím se pro mobilní telefon, který následně najdu v kabelce. Začínám být trochu nervní. Odnáším odpadky. Zjišťuji, že jsem si zapomněla sluneční brýle, vracím se pro ně. Nasazuji sluchátka do uší a vyrážím poměrně ostrým tempem na schůzku. Už jsem na nervy, tak si pro jistotu koupím ještě kávu a uklidňuji se, že jsme si daly rozpětí půl hodiny, takže to určitě stíhám. Těsně před Piccadilly Circus slyším vyzvánění hodin a zjišťuji, že mám ještě hodinu až hodinu a půl času. 

Jak k tomu došlo? No samozřejmě mám na laptopu český čas, který je o hodinu napřed před časem britským. Zvolňuji tempo a vydávám se na procházku londýnskou čtvrtí Soho. 

Fakt se mi to tu strašně moc líbí a první, co mě opravdu zajímalo a zaujalo bylo China Town. A proč vlastně? Protože jsem něco takového zatím viděla jen ve filmech nebo dokumentech. Malé město uprostřed města. Vtěsnané do okolí, k němuž patří, a zároveň je jednou nohou stále na kontinentu, z něhož pocházejí jeho obyvatelé. Jedinečné atmosférou i vzhledem. Kromě procházky jsme se tu s Kaori stavily i na oběd. Jestli jsem čekala něco jiného? Ano i ne. Ráda si zajdu v Čechách do čínských restauraci. Jídlo v nich chutná podobně. Očekávala jsem podobné chutě i zde a zároveň jsem ale čekala potvrzení, že v českých čínských restauracích se vlastně moc po čínsku nevaří. A výsledek? Naprosto perfektní chuť, ne příliš tepelně upravené (tak čekám, jestli něco přijde nebo ne) a zároveň obdobné jako u nás. Výsledek? Kung pao po česku to nebylo, název byl velmi podobný a pálilo to, ale ne příliš. Obsluha příjemná a ochotná, ačkoliv jsem trochu nabyla dojmu, že z Japonky a Češky v čínské restaruaci mají jako z turistek legraci, ale i tak se mi tam líbilo. A jak se to jmenovalo? Nevím, ani ulici bych teď už neurčila. Prostě došlo k náhodnému výběru.

Po výborném obědě jsme se vydaly do National gallery za trochou kultury. Dopoledne jsem se dočetla, proč je vlastně galerie zdarma, což je podle mého naprosto bezvadný nápad. Zatímco jinde umělecká díla patří státu (vznikla znárodněním soukromých sbírek), zde vládne idea, že tato díla patří občanům, a proto je do galerie vstup zdarma. No není to krásná myšlenka? Sbírka začínala s několika díly a postupně se díky nadacím i darům štědrých mecenášů rozrostla na dnešní velikost (čítá přes 2000 děl). V National gallery jsou umístěna výtvarná díla, která se svým vznikem datují do konce 19. století. Sbírka je natolik rozsáhlá a prostory tak rozlehlé, že po několika hodinách už jsem opravdu nevěděla, která díla jsem viděla a která ne. Navíc jsme si nevzaly plánek, takže jsme se v místnostech poněkud ztrácely a jsem si stoprocentně jistá, že jsme neviděly všechna díla. Nedalo se to, opravdu ne. A samozřejmě nesmím zapomenout, že obrazy se nachází ve velice impozantním prostředí.

S bolavýma nožkama jsme našly nejbližší kavárnu a pokračovaly v konverzaci. Zajímavé je, že když mluvíme s lidmi na stejné úrovni, snažíme se jeden druhému porozumět a pomoct, opravdu se snažíme povídat a ač děláme chyby, zpravidla si rozumíme. Pokud mluvíme s někým pokročilejším, dostáváme se do problémů, protože pokročilejší mluvčí mají jiná očekávání. Nicméně s Kaori jsme tzv. "pokecaly," i když z nás anglicky mluvící návštěvníci kavárny měli dost legraci.
Z bytu do Soho a zpět jsem ušla asi 5,5 km a samozřejmě se cestou zpět ztratila, jinak bych to ani nebyla já. Bůh žehnej moderním technologiím, jinak bych po Londýně bloudila asi ještě teď.