Den pátý - British Museum

Špatně se nám tu spí a nedostatek kvalitního spánku, plus poměrně nepravidelný režim si vybírá na všech svou daň. Na další případnou cestu se musíme lépe připravit a hlavně plánovat. Dopoledne jsme procvičovali srovnávání a také výslovnost. Nikdy bych netušila, jaké problémy mohou mít jednotlivé národy s výslovností tak lehkých hlásek jako třeba č nebo p a b. Byla jsem hodně překvapena. Pozitivní bylo, že podle Jessicy Češi mají s výslovností výrazně menší problémy, než jiné národy.
Odpoledne jsem tak dlouho uspávala dcerku, až jsem z toho usnula sama. Z tohoto důvodu se náš odpolední odchod na výlet opozdil asi tak o dvě hodiny a vznikla situace, která se pomalu ale jistě stává standardem: Nervní matka tlačí na dítě a tvrdohlavé dítě se ještě více zatvrzuje a odmítá poslouchat. Naštěstí jsme se nakonec dohodly, že teda půjde a já jí za to něco koupím. Moje chyba, opravdu jsem to neměla dělat.
Vydali jsme se pěšky k British Museum, protože podle map na Internetu to máme "pouze" půl hodinky cesty. Vím, že těmhle našeptávačům nemám věřit, ale vždy a znovu uvěřím. Z půl hodinky cesty byla téměř hodina. Sofinku zajímá úplně vše: chodník, sloupy, odpadkové koše (když už na nějaký narazíme), lavičky, stromy... U všeho se zastaví a potřebuje to zkoumat. Vzhledem k tomu, že tuhle potřebu nechápu a neodpovídá tomu, co po ní chci já, končí to tím, že jsme jedna na druhou naštvané a já jí prostě odtáhnu. 
Do Muzea jsme dorazili asi tak hodinu před zavíráním. První zajímavou věcí, od které jsme se nemohli hnout, byl trávník před Muzeem a následně zaslepená nádrž na vodu a zábradlí u schodů. 
 
Nakonec svolila, že se tedy podívá na mumii. Problém je, že Sofinka (a určitě i další děti jejího věku) chce vše zkoumat nejen pohledem, ale i rukama, nohama, nejlépe ústy a pak zkusit, co ta věc vydrží. Jenže vysvětlete jí v tomhle věku, že na několik tisíc let starý katafalk nemá lézt a už vůbec né do rakve na něm umístěné. Doslova jsme prolétli kolem mumií (zaujala ji pouze mumifikovaná zvířátka a to jen do té doby, než jsem ji přesvědčila, že do skleněné vitríny se nesmí lézt). Každý exponát ji zaujal pouze na pár minut.

Další zátěžová situace přišla v obchodě se suvenýry, který je opravdu rozlehlý. Když už brala do ruky asi pátou věc v přepočtu za několik tisíc korun a můj tlak stoupal k závratným výšinám, kormidlovala jsem ji směrem k východu. Nechtělo se jí, vůbec se jí nechtělo od těch krásných a zajímavých věcí. 
Navíc to po chvilce chytlo i tatínka. Suvenýry nebraly konce a když jsme se dostaly k "bedně" s kovovými katapultíčky a vojáčky, začali hrabat a hrát si oba. V tu chvíli jsem vyměkla. Sofince jsem povolila jednu věc a od táty se nechala ukecat na dvě.  Nejdřív jsme vybíraly s dcerkou náramky, ale byly barevné a drahé a celkově se nemohla rozhodnout, který vlastně chce. Pak jsem jí naivně ukázala hudební nástroje, takže jsme řešily, jestli bubínek, píšťalku nebo něco dalšího. Nejhorší byla situace, kdy si nabrala plnou náruč a vše jí padalo na zem, protože chtěla další věci. Ale i to jsme zvládly a k pokladně odcházely s bubínkem. Když jsem viděla tu frontu a představila si, jak jí minimálně deset minut krotím, aby na nic nesahala a nikam neutíkala, vzdala jsem to a rozhodla se pro úprk, ať to zařídí tatínek. Ale abych nebyla ta nejhorší, dcerku jsem vzala s sebou.
Venku jsem si oddychla. Davy se zmírnily, čerstvý vzduch, nemohla nic rozbít... Vše bylo skvělé, dokud mi neřekla, že potřebuje čůrat. Protože už bylo těsně před zavírací hodinou, všichni návštěvníci proudili ven. My dvě jsme vyrazily hledat záchody. 
Šipky nás dovedly opět k obchodu se suvenýry a zavřeným dveřím. Dál to nešlo. Za doprovodného pláče nás pracovnice Muzea nasměrovaly do hlavního sálu k druhým toaletám.
Z Muzea jsem toho příliš neviděla, ale to málo, co jsem měla možnost vidět mě ohromilo. V Čechách prostě na starověké památky tak snadno nenarazím a vidět něco pouze na obrázku a nebo si vedle toho stoupnout či sáhnout, to je naprosto neporovnatelný a nezapomenutelný zážitek.
 


Komentáře

Oblíbené příspěvky