Den první

První ráno v Londýně. Auta jezdila celou noc a ani mě nevzbudila, protože včerejší den mě pekelně unavil. Vzbudila jsem se v pět a po šesté jsme vyrazili na metro a směrem k Victoria Coach station. Doma jsem stihla ještě udělat svačinu a těšila se na výlet.

První problém nastal v metru, protože naše dcerka prostě neměla tu správnou náladu, málo spala. Vystoupili jsme na Victorii a vydali se směrem k autobusáku. měli jsme asi 45 minut času. Mohli jsme si pospat. Nic se nedá dělat. Dvakrát jsme hledali záchody. Na jednom konci byli zavřené, na druhém mi automat odmítal přijmout 20 pencí a vhozených 10 nechtěl vrátit. Začínám být z Londýna frustrovaná, ale jen díky okolnostem. 

Zjišťuji, že s dcerou to nebude procházka růžovým sadem, jak jsem si původně myslela a už to zjistil i manžel. Autobus nás svezl na Heathrow. Tady jsme trošku bloudili, ale nakonec jsme se dostali ke správnému minibusu k půjčovně aut, kde jsme měli zarezervované auto.

Výlet jsme chtěli začít v devět hodin a vyrazit do Bathu a pak dál na pobřeží. Nestalo se. Vyjížděli jsme před desátou. Do Bathu jsme dorazili před dvanáctou.

Po nekonečném kroužení, stoupání a klesání s neskutečnými sklony jsme zaparkovali asi půl hodiny od centra. Město Bath je nádherné a plné turistů. S řvoucím dítětem jsem si jej však neužila. Frustrace z rozdílu mezi idylickými představami, že se mé nadšení přenese i na mého potomka a bude se kochat všemi krásnými zákoutími, vznikají poměrně velké třenice mezi všemi zúčastněnými. 

Do římských lázní jsme se podívat nešli, fronta se táhla až ke vchodu. Místo toho jsme šli do Parade parku na břehu řeky Avon. Krása, pokud si odmyslím řvoucí dítě, které si chce jít vlastní cestou a to nejlépe do záhonu květin speciálně vypěstovaných ke královninu výročí.

Další zastávkou bylo muzeum Jane Austenové. Nádherné lákadlo pro turisty. Tak dlouho jsem vybírala, až jsem si nic nekoupila. Musela bych tam nechat všechny peníze. Vzhledem k časovému presu jsem se tak vzdala všech krásných knih, pletených návleků na konvičky a hrnečků s nápisem "I love Darcy." 

Když jsme se přiblížili do ulice, kde jsme zaparkovali auto, málem jsem dostala infarkt. Auto tam nebylo! Manžel byl jen mírně rozladěn. Nechápala jsem to a konsternovaně na něj zírala. Po oznámení, že neví, jak vyjede, mi to došlo: My nepřijeli černým, ale stříbrným autem. Připadala jsem si jako naprostý a vrcholový ignorant. Z Bathu jsme se vrátili rovnou do Londýna, časový itinerář jsme nebyli schopní dodržet, ostatně já i přes veškeré snahy žádný nedodržela už alespoň dva a půl roku.

K jízdě po levé straně mohu konstatovat: Já si na ni zvykla téměř ihned a přišlo mi to vcelku normální, dokonce jsem si v autě i zdřímla, takovou mám důvěru v manželovy schopnosti. Kruhové objezdy jsou opravdu poněkud nepřehledný problém. Auto jsme vrátili v pořádku a zpátky do Londýna nás vzal dřívější autobus. Znaveni jsme si na Warren station uvědomili, že nemáme nic k večeři, ale problém za nás vyřešili v rychlém občerstvení. Zvládla jsem vše objednat, zařídit a zaplatit (přes automat s obrázky).

Usnuli jsme jak dřeva.