Den sedmý - Prší, prší, jen se leje

V sobotu jsme se probudili do naprosto deštivého rána. Stále jsem doufala, že Sofinka má ráda muzea a že jí návštěvou dalších dvou udělám radost. Proto jsem naplánovala cestu do Victoria and Albert museum a do Science museum. 

Cestou tam jsme sedli na doubledecker a vyrazili směr Kensington. Cestu jsme zvládli, ale to dítě musí stále něco vyvádět. Neposedí, nepostojí, lítá z místa na místo, na všechno sahá a navíc naprosto odmítá poslouchat (kdyby měl někdo jinou radu než, že to musím vydržet, tak si ji ráda vyslechnu). Od autobusu k muzeu V&A to chvilku trvalo a šli jsme deštěm.V muzeu se Sofinka usmyslela, že nutně musí vlézt do fontánky a že si potřebuje na úplně všechny předměty sáhnout a ještě lépe se po nich prolézt. Vysvětlování, že kdyby se těm předmětům něco stalo, tak se maminka s tatínkem nedoplatí, nezabralo. Po chvilce domlouvání a dohadování mi došlo, že ač jsme vstávali a jedli kolem deváté hodiny, nastal čas oběda a vnitřní hodiny dětí se jaksi oklamat pozdější snídaní nedají. 

Srdnatě jsme vyrazili k nejbližšímu mekáči.

Nadnárodní společnosti jako jsou KFC či Mc Donald's mám jednou za čas celkem v oblibě. Když fungují ve více zemích, očekávala bych od nich, že budou mít více či méně stejné podmínky a nabídku. Ne, nemají. V místním mekáči se prostě neorientuji a nechápu systém jejich menu. Bohužel to všude funguje jak na běžícím pásu a vytváří to u mě celkem stresovou situaci, kdy nejsem schopna si v klidu vybrat to, co chci, říct nabídku, podiskutovat o možnostech a v klidu počkat, až dostanu to, co jsem si objednala. A já tyto situace opravdu nenávidím a snažím se jim vyhýbat. Každopádně oběd jsme zvládli a vyrazili do Science muzea, protože riskovat další osahávání 500 let starého náhrobku se mi opravdu nechtělo.

Návštěva dopadla katastrofálně. V muzeu bylo přelidněno, nedýchatelno, Sofinku zajímal jen obchod se suvenýry a navíc se strašně bála raket. Plačící dítě jsem odvedla ven na vzduch a do deště, kde začalo teprve pravé rodeo, protože jsem jí odmítla koupit "něco." A dokud jsem jí nevzala na ruku, tak ode mě cca dva metry řvala na celé okolí. Nakonec jsme strávily příjemných 45 minut schované u vchodu k řediteli a povídaly si a zpívaly a počítaly. 

Musím říct, že to byl opravdu příjemně strávený čas, ačkoliv mé pozadí si úplně neporozumělo s tvrdými kamennými schody a někteří kolemjdoucí si asi mysleli, že jsme trošku bezdomovci nebo co. Opravdu divně koukali. Když jsme se opět shledaly s otcem, vyrazili jsme všichni podzemím k metru. Musím říct, že se mi cesta podzemím opravdu nelíbila. Příšerný vzduch a ještě horší davy lidí. Do bytu jsme dorazili celkem v pořádku a všichni. 

Dalším úkolem bylo dostat se na West Bromptom a odtud transferem na letiště Gatwick. Na zastávku jsme dorazili s 15 minutovým předstihem. Samozřejmě, že jsem se strachovala, aby vše proběhlo OK a my dorazili na letiště včas, ale bylo to v rámci únosnosti. Pět minut před odjezdem se mi trochu přitížilo. V čase odjezdu nebylo po minibusu ani vidu ani slechu. Přitížilo se mi víc. Deset minut po čase odjezdu už mi bylo regulérně blbě a myslela jsem, že neudržím tiramisu v žaludku. Minibus přijel zhruba se zpožděním zhruba půl hodiny, možná víc a řidič vtipkoval, že nás ve městě čeká pořádná zácpa. Fakt tyhle věci nemám ráda a už vůbec se o nich podle mě nemá vtipkovat. Během jízdy mi nebylo příliš dobře a o to hůř, že pan řidič jel opravdu jako čuňátko. Nicméně na Gatwick jsme dorazili celí a včas. U odbavovací přepážky téměř nikdo nebyl, na letišti žádné tlačenice... Noční let je zkrátka naprosto ideální a levný. 

Cesta zpátky byla smutná. Nemám ráda odloučení a během letu jsou vypnuté mobily, takže jsem nemohla být informována. A já opravdu nemám ráda neinformovanost. Na Victoria Coach Station jsem dorazila po půlnoci. Sama, v Londýně, po půlnoci, přede mnou cesta podzemkou... Noční můra. Ba ne, přeháním. Před VCS mě zastavil pár z Liverpoolu s otázkou, kde je podzemka, tak jsem je vzala s sebou a cítila se fakt důležitě. Ještě jsem se s nimi snažila komunikovat, ale chlapíkovi jsem moc nerozuměla a děvče se věnovalo cigaretce. Vlastně mi docela vrtá hlavou, jestli jeho otec opravdu zabil jeho matku... No na stanici overground a undeground Victoria jsme se rozloučili, popřáli si pěknou noc a šli každý svou cestou.

Do bytu jsem dorazila po jedné hodině a jak jsem byla ze všeho rozrušená, usnula jsem až kolem třetí ráno. Jo a poprvý v životě jsem viděla v podzemí utíkat opravdovou živou myš...