Den třetí - Historie ožívá

Dle rozvrhu mám třikrát týdně vyučování odpolední a dvakrát dopolední. Dopoledne mluvíme a procvičujeme gramatiku ze dne předešlého. Pro mě osobně to znamená vstát někdy mezi 7. a 8., provést ranní rituály a na 8.45 dorazit do školy, abych si stihla v kantýně koupit ještě kávičku. Je to strašný, ale pomalu a jistě se ze mě stává "coffee sucker." Prostě mi tu tak nějak přijde normální courat se, usrkávat latté a sledovat hemžení okolo.

Dopoledne jsme probírali  místa "off the beaten track" = ne tak turisticky vytížená. Jevila se všechna velmi zajímavě a protože jsem se rozhodla nahradit manželovi včerejší celodenní hlídání našeho mrňavého raráška, rozhodla jsem se pro odpolední návštěvu Iperial War Museum. Já opravdu nesnáším války, vše, co se válek týká a výklad válek. Ale co bych pro své blízké neudělala, že.

Vyrazili jsme Doubledeckerem 159, který nás naložil na Eustonu a vyložil kousek od IWM. S dcerkou jsme z autobusu byly nadšené. Seděly jsme nahoře vepředu a koukaly, co se děje. Samozřejmě jsem byla nadšenější já, protože jí to během chvíle přestalo bavit. 

Autobus projížděl ulicemi lemovanými starými pěknými domy, novějšími domy i obchodními pasážemi. Upřednostňuji cihlové "řadové" domy, protože na mě působí neskutečně útulným dojmem a prostě se jich tu nemohu nabažit. Na zastávce jsme si koupili nanuky. Je to zvláštní, ale mají je tu poměrně málo zmražené, takže se musí naprosto bezprostředně po vytažení z mrazáku sníst, protože během pár minut se začínají roztékat.

Vchod do budovy s děly (obrázek ze stránek IWM)

Muzeum jsme poznali již z daleka. Před budovou jsou umístěna děla z válečné lodi stará již více jak sto let. Neuvěřitelně obrovská. Nábojnice jsou vyšší a širší, než já. Průčelí a vchod je asi jediné, co z původního paláce zbylo (samozřejmě při mé ignoranci jsem si toto téma nenastudovala), protože když se vejde dovnitř, otevře se naprosto nově a moderně uspořádaný prostor rozdělený do pěti pater. Každé je věnované jinému tématu. Výstavované předměty jsou umístěny po obvodu budovy a uprostřed je prostor s třemi letadly a raketou. 

 

Jako první jsme s dcerou vzaly útokem obchod se suvenýry, abych ji uplatila. Po dlouhém dohadování jsme koupily Second-world-war-Teddy-bear. Vypadá staře a použitě, ale líbil se. Do prvního patra věnovaného válce obecně. Kromě válečné techniky zde byly promítány i filmy a byly zde umístěny uniformy a předměty z tohoto období. Druhé patro bylo věnováno druhé světové válce, třetí pak válečným konfliktům pozdějším a zbraním používaným ve válkách. Poslední přístupné patro pak bylo věnováno tématu holocaustu. Samozřejmě jsme s dcerkou chodily tam, kam nás ona vedla, takže bez ladu a skladu a patra navštěvovaly na přeskáčku, takže se možná v lokacích i pletu, ale jedno napsat musím: Zatím jsem neviděla úžasněji připravenou expozici. Faktem ale je, že moc do muzeí nechodím.

V paměti mi utkvěly hlavně dvě části expozice: Život ve válečných letech s modelem válečného domku (vážně by se mi strašně moc líbil pro panenky) a modelem bunkru. Další velice zajímavou částí byla velmi sugestivní a interaktivní část o 1. světové válce. Samozřejmě pohled a výklad Britů se v maličkostech trochu liší od našeho, ale projít si zákopy s dopadajícími a dunícími granáty prostě stál za to (dcerka plakala, tak jsme zákopy neprodleně opustily).

Celkový dojem, který je mimochodem naprosto nade všechna očekávání (něco jako 6 hvězdiček z pěti), doplnila kavárna s poměrně širokou nabídkou občerstvení (v pokročilém odpoledni a začínajícím večeru už byla nabídka tenčí) a samozřejmě skvěle udržované a velmi rozlehlé sociální zařízení.

Z muzea jsme se vypravili k Westminster Bridge, abychom si užili obvyklé pohledy na Wesminster, London Eye a Big Ben.

 

Bylo to opravdu vydařené odpoledne. Dokonce i náš rarášek moc neřádil. 

Nepopsané fotky jsou uveřejněny (pokud jsou vidět) s laskavým svolením jejich autora (mého manžela).