O-den aneb tlak se zvyšuje

Je to zvláštní, jsem podezřele klidná. Noc před  každým větším (někdy i menším) odjezdem probíhá tak, že nemohu usnout. Co hodinu se budím zpocená ze snu, kdy se neustále vracím domů pro věci, na které jsem při prvním balení zapomněla a kvůli těmto návratům následně nic nestíhám. Nebo mě honí druhá můra a to je, že nestíhám dopravní prostředek a pokaždé dorazím na místo určení po jeho odjezdu. Za poslední tři roky se k tomu ještě přidává sen, kdy odjedu, vše je v pořádku a až po delší chvíli, která obvykle znamená ve snu minimálně několik desítek ujetých kilometrů, si uvědomím, že jsem doma zapomněla dcerku.

To jsou pak šílené stavy nejen ve snu, ale i po probuzení. Dneska nic. Spala jsem jako dřevo a jediné, co se stalo a co není pro sobotní ráno úplně typické, je vstávání před šestou. Prostě jsem se vzbudila v pět, zkusila usnout, ale nešlo to. S myšlenkou, že to dospím v autě, na letišti nebo v letadle jsem se zvedla a šla si udělat čaj. Po zalití a vylouhování jsem si při pohledu na hrneček uvědomila, že chci vlastně kafe. Ale když tak si ho dám někde cestou. Odjezd jsme plánovali na 7.45.

7.40 Cpu poslední věci do kufru.

7.59 Ještě znovu kontroluji věci a byt.

8.03 Opět pro jistotu kontroluji, jestli máme vše. Buzeruji dcerku, ať si pospíší.

8.04 Oblékám se, zapomněla jsem na to.

8.06 Dáváme věci do auta.

8.08 Odjíždíme. Konečně.

8.15 Vzpomněla jsem si, že jsme zapomněli vzít ten nový drahý polštářek do letadla.

8.20 Dělá se mi špatně.

8.35 Beru si prášek na nevolnost a jsem ze všeho mírně zmatená.

8.55 Zkouším online odbavení přes mobilní telefon. Manžela a dceru to posadilo na opačné konce letadla. Mě to odmítá odbavit, protože mi nesouhlasí jméno. Jsem na sesypání. 

9.15 Dávám si první kafe a kupuji balíček žvýkaček, aby mi bylo lépe.

Cestu autem jsem po víceméně prospala.

9.58 Probouzím se. Ještě nejsme na letišti. Nervozita stoupá k výšinám, snažím se, aby to okolí nepoznalo.

10.15 Letiště. Parkujeme auto. Už to chci mít za sebou. 

Na letišti nás odbavili a naštěstí se po několika minutách i podařilo posadit nás všechny do jedné řady. Dala jsem si další kafe. Začínám mít trošku obavy, že po téhle cestě se ze mě stane definitivní kofeinový závislák. 

Asi 40 minut před odletem jsme se konečně jít k letadlu. V bezcelní zóně nervozita kolísala. Ve dvanáct jsme začali shánět lízátko, aby dcerku nebolely uši. Dvacku za jedno byla ta nejlevnější možnost, nevadí, co bych pro ni neudělala. Těsně před kontrolou zavazadel a obsahu kapes začala Sofinka řvát, že chce pít. Nervozita dosáhla nejvyššího levelu a já se málem rozbrečela, že nestihneme letadlo. Manžel sehnal pití. Při kontrole jsem musela otevřít tašku, protože tam mám lahev s vodou. Koupena na zapití prášku proti nevolnosti. Nejradši bych si nafackovala. Vodu mi nechali. Přesvědčili mě, že ji tam mám pro dítě, ačkoliv jsem vehementně zapírala a chtěla po nich, ať ji vyhodí.

12.20 Nás pustili do letadla, konečně. Seděli jsme v zadní části letadla a nebylo kam si pořádně dát zavazadla. Letuška byla mírně nepříjemná. Manžel to vyřešil. Ve 12.30 máme odlétat.

12.45 Steward hlásí, že budeme mít přibližně deset minut zpoždění. Nejsem si jistá, od které chvíle to mám počítat. Nervozita se mi opět zvyšuje, neboť máme zaplacen transfer a nejsem si jistá, co se bude dít, když jej zmeškáme.

12.50 Začíná být dcerka nepříjemná. Dávám jí lízátko. 

12.58 Začínáme rolovat na dráhu. Dcerka lízátko rozkousala. Je celá ulepená a vlhčené ubrousky jsou nahoře nad námi. Dávám jí druhé lízátko.

Okolo jedné hodiny jsme vzlétli. Dcerka usnula ještě, než jsme se odlepili od země. Polštářek zůstal doma, tak jsme improvizovali s mikinou a bundou. Někde nad Německem jsem usnula i já. Vzbudili jsme se nad Lamanšským průlivem. Bylo krásně vidět a vše vypadalo idylicky, dokud jsme nezačali klesat. Sofinku začaly bolet ouška, tak jsme střídali pití a druhé lízátko. Nad Londýnem jsme asi 10 minut kroužili. To a přistání byly nejhorší části letu, dělalo se mi dost špatně.

Po příletu na letiště šlo všechno ráz na ráz a vzal nás i dřívější transfer. Cestou k Stockwellu jsem obdivovala Londýnské předměstí. Žádné panelové domy a to mě opravdu fascinuje. Vše je tu cihlové nebo kamenné. Na rozdíl od našich sousedních států je to tu však špinavé, hodně špinavé a neskutečná směs národností.

Jako obvykle jsem podcenila počasí. V Londýně lilo jako z konve. Nebyla zima, ale pršelo, hodně. Já i dcerka jsme měly naše plátěnky zkrz na zkrz promáčené. Kromě počasí jsem podcenila i komunikaci s naší hostitelkou a asi 10 minut jsme si zašli. Opravdu jsem na sebe byla naštvaná. Když jsme konečně přišli do místa ubytování, zjistila jsem několik nemilých věcí: pokoj má balkón přímo na Euston road, což znamená, že nelze větrat a ve dne v noci tu jezdí auta, je to tu malinkaté a tmavé a okolí tu rozhodně není malebné a klidné. Na druhou stranu jsem 10 minut od školy, kam v pondělí nastoupím a cena byla jedna z nejnižších. Zvládneme to.

Zítra nás čeká výlet!