Úča na cestách - Prolog

Je to tu! Téměř před rokem se na škole, na které učím, začal připravovat projekt Erasmus+. Přihlásili se zájemci, navrhli své aktivity, popsali výhody a čekalo se, co na to Dům zahraničních služeb. Některé věci se jim nelíbili, ale má aktivita prošla. Chci vést žáky směrem k programování a chci se zúčastnit kurzu ve Future Labs, jak "se to dělá" v zahraničí.

Má první cesta však vede jinam a to na jazykový kurz do Londýna. Velká Británie - země zaslíbená a cíl mých cestovatelských vášní a snah. Ještě při plánování aktivity jsem se nemohla rozhodnout, kam se vlastně v Británii chci podívat. Nejlépe všude, ale žádný cestovatelský jazykový kurz po Británii se nenabízel. A vlastně je to škoda, myslím, že by o něj byl zájem.

Ale tak jo, rozhodla jsem se pro Londýn, kurz pro věkovou kategorii 30+. Mezi teenagery bych už asi nezapadla. Ještě po odeslání všech údajů k aktivitě jsem uvažovala, jestli opravdu jako jó ten Londýn, jestli ne Skotsko nebo něco na jihu, ale pak jsem se opět asi po sto padesáté šesté opravdu rozhodla pro ten LONDÝN. A po sto padesáté sedmé jsem se zase rozhodovala, až jsem si musela říct rázné dost. 

Už od odevzdání projektu (cca v březnu) jsem začala sledovat zpáteční letenky do Londýna. Vypadalo to všechno naprosto skvěle a úžasně, 1900 Kč zpáteční letenka. No super! To je levnější, než autobus. Průběžně jsem sledovala svůj vybraný let. Cena se stále pohybovala v krásných mezích do 2000 Kč. Kromě letenky jsem si potřebovala předrezervovat místo na kurzech. Vážně, vážně jsem to zkoušela sama, tedy s mírnou pomocí od online překladače, ale ani tak naše spojené síly na taje angličtiny nestačily. Nakonec jsem se pokorně vydala za kolegyní angličtinářkou, aby mi pomohla. Vše vyřídila za mě a za to jí patří velké díky. Nervozita všech zúčastněných začala s počátkem června a nastávajícím koncem školního roku stoupat a do toho se mi ještě zamíchala jedna rodinná událost. Naprosto vyčerpávající měsíc, dokonce jsem se i začala těšit na prázdniny.

Dalším oříškem bylo ubytování. Kde jej zarezervovat na termín, kterým si nejsem jistá na cestu, která možná nevyjde. V první chvíli jsem podlehla reklamám a zkoušela to přes mezinárodní systém rezervace ubytování. Hostely dobrý, ale ve svých letech už bych ráda trochu komfortu. Učinila jsem předrezervaci. Slušná cena, ne úplně mizerné podmínky a hlavně nechtěli zálohu a uvést kreditku! 

Přišlo schválení projektu. HURÁ! Jedu do Londýna! S každou následující myšlenkou má nálada klesala, protože teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, že teď už přestává sranda a já budu muset sama samotinká naplánovat celou cestu. O to horší bylo zjištění, že ceny letenek se pomalinku plíživě začínají zvedat. Jobovka nakonec: vše se může platit až těsně na konci července. Faktury s dřívějším datem nemohou být propaceny. Pro mě to znamenalo: "Sbohem levné letenky!" Kupovat letenky 14 dní před odletem není už tak lákavé a hravé. Štěstím v neštěstí se stal britský svátek na konci srpna, kvůli němuž se má cesta musela ještě posunout a den O nastane zítra.

Letenky jsem tedy kupovala zhruba měsíc před skutečným datem odletu. Každé ráno, než jsem vstala, jsem vzala do ruky telefon a s hrůzou zkontrolovala cenu letenky. Při každém zvýšení se o mě pokoušel infarkt a při každém snížení o jakkoliv bezvýznamnou částku jsem se radovala jako malé dítě. Vzhledem k posunu termínu jsem původní rezervaci v hotelu již dávno zrušila a začala předjednávat ubytování v soukromí co nejblíž škole. Přece nebudu šetřit na bydlení a pak všechno neprošustruji jízdou metrem. Horní hranice byla jasná a podmínky bydlení také. Našla jsem opravdu úžasné nabídky. Naprosto úžasné, jedna lepší než druhá. Nakonec jsem se rozhodla pro ubytování ve čtvrti Camden. Jsem však příliš aktivní a naivní až hloupá, že jsem si vytvořila nedorozumění, které mě 3 dny před odjezdem mohlo stát o 150 GBP víc. Naštěstí paní pronajímatelka měla soucit.

No a konečně je to tady. Zítra odlétám. Rozhodla jsem se proto sbalit. Všechny nositelné a relativně reprezentativní věci jsem si ze skříně naskládala do příručního zavazadla (nebudu přeci na letišti čekat na kufr, ač mám v ceně letenky odbavené zavazadlo do 15 kg). Při pohledu na dvě hromádky převyšující otevřený kufr v každé jeho části zhruba o 30 cm jsem pomalu ale jistě začala propadat panice, že to tam prostě nemůžu narvat! Skládání bylo do poslední chvíle napínavé, já se zapotila, kufr se vzpíral, ale léta hraní tetris na wc se zúročila a oblečení se mi tam vešlo. Kromě sukně, která se ještě suší a legínů, které musím vyprat, ale to jsou nepodstatné detaily. Problém však vyvstal dnes ráno: stála jsem u skříně a byla naprosto zdeptaná, že nemám co na sebe. Tentokrát naprosto opravdu, všechny nositelné věci byly už v kufru a já musela těžce improvizovat. S výsledkem jsem byla poměrně spokojená a cestou do práce jsem se snažila nevnímat překvapené pohledy kolemjdoucích.

24 hodin před odletem mi začíná být mírně nevolno, ale uvidíme, co mi den ještě přinese a hlavně co přinese zítřek. 

Hloupé na tom všem je, že já opravdu hrozně moc nesnáším létání a představa jakékoliv nepředvídatelné skutečnosti mě naprosto deptá. Bude to ještě zajímavé.