Den 1 - Bez peněz do hospody nelez
Rozhodla jsem se dnes, že se podívám, jak vlastně vypadá město. Zodpovědně jsem se dokonce připravila, abych nešla tzv. naslepo. Vše potřebné si vzala s sebou, pořádně se oblékla navzdory svítícímu sluníčku a vyrazila vpřed k novým zážitkům. Doma jsem ale něco zapomněla. Poměrně důležitou věc...
Nejprve jsem se šla podívat, kam půjdu v pondělí na kurz. Je to zhruba dvacet minut od mého ubytování a cesta vede kolem Palrametaria. Poměrně pěknou ulicí, z části samozřejmě rozkopanou, jak je tady v Bruselu zvykem. Staré budovy jsou strhávány, aby uvolnila místo novým budovám. V komplexu je také umístěn obchod se suvenýry EU. Jenom nahlédnout výlohou bylo neuvěřitelně zábavné, protože tam bylo s vlaječkou EU snad úplně všechno, včetně spodního prádla a ponožek. Po tom může toužit snad jedině šílený zaměstnanec EU, ale třeba se mýlím a existují lidé, kteří mají rádi všechny suvenýry se značkou EU.
Dál jsem pokračovala k Belgickému senátu. Mezi ním a královským palácem leží Parc de Bruxelles. Je to trochu do kopce z obou stran. Stále jsem si ještě nezvykla na bruselskou dvojjazyčnost. Ulice, které jsem zatím viděla, byly směsí starších a novějších domů. Úplně tím nadšená nejsem, ale i v této směsi je možné najít některé opravdu pěkné stavby, které jsem si nemohla nevyfotit a najdete je na konci článku.
Další zastávkou byla nádherná gotická katedrála svatého Michaela a svaté Guduly. Původní kostel byl románský a mezi 13. a 15. století zde byla postavena tahle krásná stavba. Nemá dokončené věže, ale i tak je naprosto impozantní. Uvnitř jsem nebyla, protože v neděli se návštěvníkům otevírá až ve dvě hodiny. Je sídlem belgického arcibiskupa. Protože jsem toho o místní svaté Gudule neboli Godile slyšela asi tolik jako Belgičan o svaté Anežce, rozhodla jsem se vyhledat si její životopis. Žila v 7. století, byla dcerou brabantského hraběte a byla vychována v klášteře. Po návratu si předělala komnatu na celu a pokračovala v životě v odříkání, které si v klášteře osvojila. Pomáhala potřebným a zázračně uzdravovala. Zemřela asi v roce 712 a její ostatky jsou uloženy právě v této katedrále. Když jsem její životopis četla, uvědomila jsem si fakt, který mě zaráží: snad všichni aristokratičtí potomci byli v klášteře, tedy alespoň děvčata. Na jednu stranu je pravdou, že je tam vzdělávali a učili pokoře a že by to někteří potřebovali i dnes, na druhou stranu je taková separace od rodičů poměrně děsivá. Ale byla jiná doba a já jako matka bych v téhle době nezvládla. Týden je až přespříliš.
V neděli je tu většina obchodů zavřená (alespoň těch, okolo nichž jsem šla) a také velké množství restaurací. Otevřené jsou pouze ty okolo centra, kam jsem směřovala. Od katedrály jsem se vydala na Náměstí mučedníků. Náměstí vzniklo v druhé polovině 18. století na původní zelené louce a je obestavěno a uzavřeno neoklasicistními budovami a jsou na něm dva pomníky Jeden z nich začíná pod úrovní náměstí. Když jsem tam v říjnovém slunci za pravého poledne seděla, působilo na mě příliš chladně a smutně. Původně se náměstí jmenovalo po svatém Michaelovi, ale za belgické revoluce 1830 zde bylo zabito přes 400 lidí a podle této události dostalo své nové jméno.
Než jsem došla na další zastávku, kterou bylo Place de la Bourse s dominantní novoklasicistní budovou burzy. Dostala jsem nápad, že se najím. Už v Londýně jsem (především díky doporučení kamarádky) objevila koncept obchodů - kaváren se zdravějším sortimentem, který si můžete namíchat dle přání a buď sníst na místě nebo vzít s sebou. Zde se jmenují EXKi. Prostředí příjemné, nic exklusivního a milá obsluha. Pokud jste doteď měli pocit, že se můj den vyvíjel velice dobře, tak to jen proto, že jsem nenapsala, že u belgického senátu jsem zakopla a rozlepila si botu. "Vítej krokodýle (určitě znáte obrázky rozšklebených starých bot)!" A hlavní bod dnešního programu trapasů přišel právě v restauraci, kdy jsem si na tác nabrala jídlo a u pokladny zjistila, že nemám kreditku. Slečna ale byla příjemná, vodu mi nechala zadarmo a na zbytek jsem naštěstí měla v hotovosti. Ale i tak to bylo velmi trapné.
Jak jsem se blížila k centrálnímu náměstí, začaly ulice ožívat a přibývalo otevřených obchodů. Cestou jsem také míjela poměrně zajímavou pasáž, která byla zavřená, ale kde byly cedule světově proslulých módních značek a samozřejmě bych to nebyla já, kdybych neobjevila "čínskou" uličku zakončenou velmi zajímavou budovou s barem Jameson. A tam bylo rozhodně hodně živo. Objevení této uličky byla vlastně náhoda, protože jsem chtěla jít od burzy k náměstí a vydala jsem se samozřejmě na úplně druhou stranu, ale to jsou věci, které se mi stávají běžně.
Jednou z uliček, které ze středu náměstí nejsou ani vidět, jak jsou úzké, jsem přišla na centrální náměstí. Domy jsou vysoké a zdobné. Každý dům je ozdoben jinak, protože patří jinému cechu, celkem jich tu je 33. Celý den bylo nádherně slunečno, ale na prohlídku a focení náměstí to opravdu nebylo úplně nejvhodnější. Proti slunci jsem si nemohla pořádně prohlédnout radnici a díky množství lidí mi tu nebylo ani příliš pohodlně, ale i tak to proti Londýnským masám bylo nic. Na náměstí jsem se dostala okolo druhé hodiny a už jsem se cítila po třech hodinách procházení po místních nerovných cestách poměrně unavená, navíc jsem byla bez peněz a trošku v depresi. Od pátku trpím totiž nedostatkem čokolády a poslední kávu jsem měla na letišti v Praze.
Vydala jsem se tedy z náměstí kolem hlavního nádraží ke královskému paláci a poté k místu mého ubytování. Chtěla jsem nahrát a vyfotit i hrající hodiny na úpatí Mont des arts, ale zjistila jsem, že když jsou tři čtvrtě, tak neodbíjejí. Cestou jsem viděla nádherný dům Old England, v jehož prostorách je nyní muzeum hudebních nástrojů, takže ho budu muset v týdnu určitě ještě navštívit. Také jsem zjistila konečně, proč je tu posledních pár týdnů do 6. listopadu Harry Potter na plakátech (viz včerejší článek), protože je na místním expu, také zajímavý bod k prohlédnutí.
Cesta od královského paláce k mému bydlení je poměrně rovná a nezajímavá. Plná úzkých domů s temnými vchody a úzkými stinnými zahrádkami za nimi. Když vejdu do chodby, působí velice starobyle (především schody) a když se podívám z okna, přijdu si jak v jedné knížce z mého dětství a možná i jako v příbězích H. CH. Andersena s jejich malými neveselými zahrádkami.
Když jsem doma našla svou kreditku, vydala jsem se doplnit si zásoby čokolády a sehnat lepidlo. Botu jsem slepila (uvidíme, jak to zítra bude vypadat) a přilepila jsem si k ní prsty (přilepená podrážka nejde z prstu dolů) a přilepila jsem si je i mezi sebou.
A protože zítra ráno brzy vstávám, nebudu tu dnes vysedávat do půlnoci.
Nejprve jsem se šla podívat, kam půjdu v pondělí na kurz. Je to zhruba dvacet minut od mého ubytování a cesta vede kolem Palrametaria. Poměrně pěknou ulicí, z části samozřejmě rozkopanou, jak je tady v Bruselu zvykem. Staré budovy jsou strhávány, aby uvolnila místo novým budovám. V komplexu je také umístěn obchod se suvenýry EU. Jenom nahlédnout výlohou bylo neuvěřitelně zábavné, protože tam bylo s vlaječkou EU snad úplně všechno, včetně spodního prádla a ponožek. Po tom může toužit snad jedině šílený zaměstnanec EU, ale třeba se mýlím a existují lidé, kteří mají rádi všechny suvenýry se značkou EU.
Dál jsem pokračovala k Belgickému senátu. Mezi ním a královským palácem leží Parc de Bruxelles. Je to trochu do kopce z obou stran. Stále jsem si ještě nezvykla na bruselskou dvojjazyčnost. Ulice, které jsem zatím viděla, byly směsí starších a novějších domů. Úplně tím nadšená nejsem, ale i v této směsi je možné najít některé opravdu pěkné stavby, které jsem si nemohla nevyfotit a najdete je na konci článku.
Další zastávkou byla nádherná gotická katedrála svatého Michaela a svaté Guduly. Původní kostel byl románský a mezi 13. a 15. století zde byla postavena tahle krásná stavba. Nemá dokončené věže, ale i tak je naprosto impozantní. Uvnitř jsem nebyla, protože v neděli se návštěvníkům otevírá až ve dvě hodiny. Je sídlem belgického arcibiskupa. Protože jsem toho o místní svaté Gudule neboli Godile slyšela asi tolik jako Belgičan o svaté Anežce, rozhodla jsem se vyhledat si její životopis. Žila v 7. století, byla dcerou brabantského hraběte a byla vychována v klášteře. Po návratu si předělala komnatu na celu a pokračovala v životě v odříkání, které si v klášteře osvojila. Pomáhala potřebným a zázračně uzdravovala. Zemřela asi v roce 712 a její ostatky jsou uloženy právě v této katedrále. Když jsem její životopis četla, uvědomila jsem si fakt, který mě zaráží: snad všichni aristokratičtí potomci byli v klášteře, tedy alespoň děvčata. Na jednu stranu je pravdou, že je tam vzdělávali a učili pokoře a že by to někteří potřebovali i dnes, na druhou stranu je taková separace od rodičů poměrně děsivá. Ale byla jiná doba a já jako matka bych v téhle době nezvládla. Týden je až přespříliš.
V neděli je tu většina obchodů zavřená (alespoň těch, okolo nichž jsem šla) a také velké množství restaurací. Otevřené jsou pouze ty okolo centra, kam jsem směřovala. Od katedrály jsem se vydala na Náměstí mučedníků. Náměstí vzniklo v druhé polovině 18. století na původní zelené louce a je obestavěno a uzavřeno neoklasicistními budovami a jsou na něm dva pomníky Jeden z nich začíná pod úrovní náměstí. Když jsem tam v říjnovém slunci za pravého poledne seděla, působilo na mě příliš chladně a smutně. Původně se náměstí jmenovalo po svatém Michaelovi, ale za belgické revoluce 1830 zde bylo zabito přes 400 lidí a podle této události dostalo své nové jméno.
Než jsem došla na další zastávku, kterou bylo Place de la Bourse s dominantní novoklasicistní budovou burzy. Dostala jsem nápad, že se najím. Už v Londýně jsem (především díky doporučení kamarádky) objevila koncept obchodů - kaváren se zdravějším sortimentem, který si můžete namíchat dle přání a buď sníst na místě nebo vzít s sebou. Zde se jmenují EXKi. Prostředí příjemné, nic exklusivního a milá obsluha. Pokud jste doteď měli pocit, že se můj den vyvíjel velice dobře, tak to jen proto, že jsem nenapsala, že u belgického senátu jsem zakopla a rozlepila si botu. "Vítej krokodýle (určitě znáte obrázky rozšklebených starých bot)!" A hlavní bod dnešního programu trapasů přišel právě v restauraci, kdy jsem si na tác nabrala jídlo a u pokladny zjistila, že nemám kreditku. Slečna ale byla příjemná, vodu mi nechala zadarmo a na zbytek jsem naštěstí měla v hotovosti. Ale i tak to bylo velmi trapné.
Jak jsem se blížila k centrálnímu náměstí, začaly ulice ožívat a přibývalo otevřených obchodů. Cestou jsem také míjela poměrně zajímavou pasáž, která byla zavřená, ale kde byly cedule světově proslulých módních značek a samozřejmě bych to nebyla já, kdybych neobjevila "čínskou" uličku zakončenou velmi zajímavou budovou s barem Jameson. A tam bylo rozhodně hodně živo. Objevení této uličky byla vlastně náhoda, protože jsem chtěla jít od burzy k náměstí a vydala jsem se samozřejmě na úplně druhou stranu, ale to jsou věci, které se mi stávají běžně.
Jednou z uliček, které ze středu náměstí nejsou ani vidět, jak jsou úzké, jsem přišla na centrální náměstí. Domy jsou vysoké a zdobné. Každý dům je ozdoben jinak, protože patří jinému cechu, celkem jich tu je 33. Celý den bylo nádherně slunečno, ale na prohlídku a focení náměstí to opravdu nebylo úplně nejvhodnější. Proti slunci jsem si nemohla pořádně prohlédnout radnici a díky množství lidí mi tu nebylo ani příliš pohodlně, ale i tak to proti Londýnským masám bylo nic. Na náměstí jsem se dostala okolo druhé hodiny a už jsem se cítila po třech hodinách procházení po místních nerovných cestách poměrně unavená, navíc jsem byla bez peněz a trošku v depresi. Od pátku trpím totiž nedostatkem čokolády a poslední kávu jsem měla na letišti v Praze.
Vydala jsem se tedy z náměstí kolem hlavního nádraží ke královskému paláci a poté k místu mého ubytování. Chtěla jsem nahrát a vyfotit i hrající hodiny na úpatí Mont des arts, ale zjistila jsem, že když jsou tři čtvrtě, tak neodbíjejí. Cestou jsem viděla nádherný dům Old England, v jehož prostorách je nyní muzeum hudebních nástrojů, takže ho budu muset v týdnu určitě ještě navštívit. Také jsem zjistila konečně, proč je tu posledních pár týdnů do 6. listopadu Harry Potter na plakátech (viz včerejší článek), protože je na místním expu, také zajímavý bod k prohlédnutí.
Cesta od královského paláce k mému bydlení je poměrně rovná a nezajímavá. Plná úzkých domů s temnými vchody a úzkými stinnými zahrádkami za nimi. Když vejdu do chodby, působí velice starobyle (především schody) a když se podívám z okna, přijdu si jak v jedné knížce z mého dětství a možná i jako v příbězích H. CH. Andersena s jejich malými neveselými zahrádkami.
Když jsem doma našla svou kreditku, vydala jsem se doplnit si zásoby čokolády a sehnat lepidlo. Botu jsem slepila (uvidíme, jak to zítra bude vypadat) a přilepila jsem si k ní prsty (přilepená podrážka nejde z prstu dolů) a přilepila jsem si je i mezi sebou.
A protože zítra ráno brzy vstávám, nebudu tu dnes vysedávat do půlnoci.
 |  |  |
 |  |  |
 |  |  |
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář.