Den jedenáctý - London gossips


Není nad to, když jdete večer později spát a ráno vstáváte. Sice vstáváte do krásného rána, ale nějak to prostě nejde. Znáte to? Já tady v Londýně poměrně často. Večer najednou kouknu na hodiny a řeknu si: "OMG! So late! I have to go to sleep!"
Ne, to samozřejmě není úplně pravda, řeknu si to normálně česky, že už je zase pozdě. Problém tu však je, že čas utíká jinak. Jako by to tu bylo všechno rychlejší, včetně času. Takže Jdu na chvíli ven a vrátím se za několik hodin. Na chvilku se dám do psaní a najednou je jedna v noci... A ještě horší je, že hodiny na laptopu (jak jistě víte z předchozích článků) mám nařízené na český čas, takže každý den tu mám rychlejší. Kouknu na mobil a mám dost času, za 20 minut se kouknu na počítač a zjistím, že už jdu o 20 minut pozdě.
Ale to se mi stává i doma, takže jsem v klidu. Dneska jsem se vykopala z postele včas na domluvenou schůzku. Vstanu, jdu na Tottenham Court Road, jdu v klidu a lážo plážo až k Royal Courts of Justice, jdu a najednou zjistím, že je čas setkání a do místa setkání to mám ještě 10 minut. Super. Přidám do kroku. Když konečně stanu před místem setkání (dle mého mínění), dozvím se, že místo setkání se stejným názvem leží za řekou o jeden kilometr dál. Vyrazím poměrně ostrým tempem (na sebe) a těsně před Waterloo Bridge zjistím, že jsem se špatně podívala a že mám půl hodiny času. Venku paří sluníčko a vzduch v Londýně je dusný. Prostě ideální den, ale ne úplně na procházky po krátkém spánku a včerejších 10 kilometrech. Každopádně na místo setkání jsem se dostala hladová, žíznivá, ale s časovou rezervou.
Od Kings College jsme se už ve větším počtu vydaly směrem k Tower Bridge. Prošly jsme i kolem lávky, která byla "zničena" smrtijedy ve filmu HP a Princ dvojí krve (no, vlevo na obrázku, není moc vidět).Cestou jsem zjistila, že když jsme touto cestou šli ve středu večer, domnívala jsem se, že jsme na opačné straně řeky. Bylo to celé hrozně matoucí. Každopádně jsem viděla válečnou loď HMS Belfast v plné své kráse, prošly jsme kolem Globe, kde jsme chtěly zajít na něco malého k jídlu, ale zrovna tam neměli otevřeno, až jsme nakonec zakotvily v kafírně v uličce kousek od výše zmíněného mostu a pěknou chvíli tu probíraly vše možné. Za mě můžu říct, že to byly skvělé chvíle, které mi hodně osvětlily, a ztratila jsem díky nim iluze o Londýně. Tedy o městě, které vidí turisté.

Večer jsem se vydala vyzkoušet nové chutě do restaurace TheQueen of Sheba. Z kterého konce to vzít… Restaurace je malinkatá, ne úplně vhodná pro lidi, kteří upřednostňují několika hvězdičkové restaurace, ale o to příjemnější a sympatičtější. V podstatě mě teď zpětně napadá jediná chyba, kterou zapřičiňuje ryze osobní pohled: mají všechno v angličtině.


Každopádně neřekla jsem to hlavní – je to etiopská restaurace, jejíž manažerka jezdí jednou za čtvrt roku domů k babičce pro koření (mezi námi, je to opravdu krásná žena). A zpět k jídlu. Doposud nepoznaný zážitek, který by ocenilo úplně nejvíc moje děťátko. Přinesli nám na velkém kulatém talíři etiopský chléb, našla jsem, že se jmenuje injera. K němu pak v mističkách tři druhy masa, které jsme si objednaly. Jídlo bylo vynikající. Chléb mi v první chvíli příliš nechutnal, ale při několikátém soustu mi už zachutnal. K chuti jídla ladil dokonale. Jak to shrnout? Jako nečekaný gurmánský zážitek. Dokonce jsem v sobě znovuobjevila dobrodruha, který by rád vyzkoušel i další světové chutě, ne jen klasiku jako "čína" nebo "italská."
Do centra jsme jely metrem do centra, kousek autobusem a ze Soho opět pěšky na Warren street. Vidět Big Ben a Westminster Abbey za tmy je krása, jen by to chtělo lepší fotoaparát. Aut bylo vždy plno, i na tak pokročilý noční čas. Turistů ubylo, což bylo příjemné, ale i tak na ulicích lidé byli. 
Na to, že jsem dnes chodit nechtěla, jsem ušla celkem dlouhou cestu. Domů jsem došla naprosto a neskutečně unavená. Ranní vstávání bude tzv. "stát za to." 

Komentáře

Oblíbené příspěvky