Den O2 - aneb je to tu zase
Začalo to báječně, pokračovalo hrozně a nevyvíjelo se to vůbec podle mých představ. Další projektový kurz a tentokrát v Bruselu. Ale abych nebyla příliš kritická, objevilo se i pár poměrně pozitivních věcí, takže teď sedím v krásném pokoji, jsem připojená k Internetu a momentálně mi to stačí.
Ráno začalo příjemně. Nemusela jsem vstávat v šest, protože jsme přespávali v Praze, na letiště se jednou přesedalo a cesta trvala nejdéle hodinu. Super plán. Ještě lepší bylo, že jsme měli dost času se ještě stavit na Náplavce pro výbornou snídani. Ale na zastávce, když jsem jedla naprosto bezkonkurenční plněné taštičky se sýrem, to skončilo. Sýr mi vyprskl při kousnutí na kabát. Znáte tu potíž se zralým rajčetem při druhém kousnutí? Tak asi něco takového... Na kabátě okamžitě flek. Byla jsem sprostá, ale řekla jsem si, že to nějak přežiji a na letišti to zkusím nějak smýt. Kapsičku se sýrem jsem předala manželovi a vzala si od něj kousek jeho taštičky s masovou náplní. A hádejte, co se stalo! Někdo mi to asi nepřál. Odmítla jsem tedy jíst taštičky a byla poměrně naštvaná.
Ráno začalo příjemně. Nemusela jsem vstávat v šest, protože jsme přespávali v Praze, na letiště se jednou přesedalo a cesta trvala nejdéle hodinu. Super plán. Ještě lepší bylo, že jsme měli dost času se ještě stavit na Náplavce pro výbornou snídani. Ale na zastávce, když jsem jedla naprosto bezkonkurenční plněné taštičky se sýrem, to skončilo. Sýr mi vyprskl při kousnutí na kabát. Znáte tu potíž se zralým rajčetem při druhém kousnutí? Tak asi něco takového... Na kabátě okamžitě flek. Byla jsem sprostá, ale řekla jsem si, že to nějak přežiji a na letišti to zkusím nějak smýt. Kapsičku se sýrem jsem předala manželovi a vzala si od něj kousek jeho taštičky s masovou náplní. A hádejte, co se stalo! Někdo mi to asi nepřál. Odmítla jsem tedy jíst taštičky a byla poměrně naštvaná.
Na Zličíně nám těsně před nosem ujel autobus na letiště. Začala jsem být trochu nejistá a nervozní, že tohle nejsou dobrá znamení. Ale stále jsem to zvládala. Přijeli jsme na letiště a já nemohla najít odbavovací přepážky a prskala kvůli tomu jedy na všechny okolo sebe. "Mám přeci vysokou školu! Umím číst piktogramy! Mají to tu blbě značený!" Nene, i s vysokou školou jsem pohořela a piktogramy číst neumím. U přepážky jsme byli asi čtvrtí. Manžel šel pro kafe. Trvalo mu to dlouho, předlouho, ale i tak jsem se dostala na řadu až když dorazil. A poslední kapkou byla od pracovnice za přepážkou věta: "Ale vy jste si zaškrtla online odbavení." Čekala jsem, že něco dodá, nedodala.
"A co mám teď dělat? Najít si Internet a odbavit se?"
"A co mám teď dělat? Najít si Internet a odbavit se?"
"Ne, to vám nepůjde."
"Mám se vrátit domů a nikam neletět?"
"Ne, musíte si zaplatit check-in. Vy jste se nekoukala na stránky?"
Poté mi sdělila cenu check-inu a poslala mě k přepážce, ať si to zaplatím a vrátím se. Při představě napjatého rozpočtu a dalších naprosto zbytečně vyhozených peněz za tuto službu mi vytryskly slzy a byly k nezastavení. Naštěstí jsem empatická a vím, že se nikdo nechce koukat na ubrečenou ženskou, což mě mimochodem rozlítostnilo ještě víc, a snažila jsem se slzy maskovat vlasy, kapesníkem a skloněnou hlavou. No, nepomohlo to. Zábavné na celé věci je, že jsem se v týdnu snažila přihlásit na stránky letecké společnosti a zkontrolovat si letenku, ale nešlo mi to. U přepážky mi při placení sdělili proč: zadala jsem špatně e-mail. Celá milá letenka do Bruselu mě tedy stála víc, než zpáteční do Londýna. Ale stále si říkám, že co mě nezabije, to mě posílí.
První věcí, která mě pobavila, bylo dovážení cestujících autobusem na letištní plochu. Zažila jsem to naposledy někdy před více jak sedmi lety a v Čechách na největším letišti jsem to neočekávala. Ale dobrý. Štěstí bylo, že jsem se podívala na letenku, protože na ní bylo jiné číslo sedadla, než jsem původně rezervovala, jinak bych ze sebe asi zbytečně udělala v letadle hlupáka. Pozitivní zjištění na celé věci bylo: Nemám problém přepnout a mluvit anglicky (jo, mám problém s tím, že znám málo slovíček).
Let proběhl v pohodě, ale na letišti Charleroi začala legrace. Chtěla jsem ušetřit 7€, tak jsem nechtěla jet s místním autobusovým dopravcem do Bruselu, ale rozhodla se pro autobus do Charleroi a odtud vlakem do Bruselu. Na internetu jsem si totiž našla, že vlaková jízdenka stojí 10€ a autobus je v ceně. A na letišti jsou prý automaty na její nákup a je to rychlejší, než autobus. Ano, automaty tam jsou, ale to je asi tak všechno. Autobus jel zhruba 20 minut a vlak další hodinu. Letiště bylo rozkopané a než jsem to našla, tak mi bus ujel a já čekala na další a konečně: Lístek stál 15.5€, což je úspora 1.5€ a to mi za ten stres fakt nestálo. Nádraží v Charleroi bylo špinavé a chodby smrděly. Vlak jsem našla snadno, ale veškeré nápisy byly ve dvou řečech, z nichž nevládnu ani jednou. Průvodčí vypadal jako mladší a světlejší model Jeana Reno a vlak byl příjemný a klimatizovaný. Naštěstí k hlášení probíhal příslušný text na informační tabuli, takže jsem poměrně snadno poznala názvy měst.
V zahraničí samozřejmě nemám aktivovaná data, takže veškerý můj styk probíhal přes SMS a baterka se vybíjela. Centrální nádraží je ukryté v podzemí a v místní hale jsem se musela orientovat opět podle piktogramů, protože vlámština ani valonština nejsou můj šálek kávy. Když jsem vyšla před nádraží, mapa na mobilu mi ukázala tři různé pozice během dvou minut vzdálené několik desítek metrů, opravdu jsem netušila kde se vlastně nacházím a kam jdu. Nakonec jsem odhadla podle pozice kostela, nádraží a tvaru objektu, kde asi jsem a vydala se směrem, kde jsem tušila mou cílovou destinaci. Po pár metrech se GPS konečně vzpamatovala a ujistila mě, že jdu správným směrem.
Mé první překvapení v Bruselu bylo, že tu mají plakáty na film Harry Potter a Fénixův řád. Nechápu a bohužel to nebylo v AJ, tak jsem hádanku posunu času nerozluštila. Tedy když nad tím přemýšlím, tak tam bylo něco jako "Poslední týden." Další překvapení: Je to tu od nádraží do kopce a z kopce víc, jak v Liberci a to už je co říct. Chodníky nevyrovnané, všude plno lidí, špinavý pocit, hodně aut, ale krásně svítilo sluníčko a protože jsem šla v 16.30, zahrály mi hodiny i hudbu, zítra si je půjdu vyfotit a natočit, protože se to mé dětské dušičce moc líbilo.
Domy jsou tu několikapatrové a každý vypadá jinak. Oproti Londýnu to na mě osobně působí nejednotně a neuspořádaně. Ulice jsou křivolaké, do kopce (zítra budou z kopce a pak zpátky do kopce, ach jo) a navíc na tabulce jsou velkými písmeny hlavní slova a ve dvou jazycích a mně poměrně dlouho trvalo, než jsem se zorientovala. A baterie mobilního telefonu při zapnutých mapách vesele umírala. Když jsem dorazila na Rue de Trone, byla na 9%. Já bez dat, bez telefonu na novou paní domácí a na zvonku nebylo jméno, které jsem hledala. Tou dobou jsem byla až podezřele klidná ze situace, že musím psát do ČR manželovi, který se neozývá, aby napsal mé ubytovatelce, že stojím před jejím domem. Nepanikařila jsem, nechtělo se mi brečet, necítila jsem se zoufalá, jen jsem klidně a pokojně čekala, co se bude dít. Dopadlo to dobře. Po 25 minutách paní Maria vykoukla a otevřela mi dveře.
Dům je starý, má dřevěné schody a na nich koberec. Vysoké dveře a stropy. Vypadá úžasně. Byt je také krásný a mám tu malý pokoj s vlastní koupelnou. Žije se tu a majitelka je asi stejného ražení jako já, takže sice nikde není špína, ale je tu chaos a to mně absolutně nevadí. Horší však je, že ona nemluví anglicky a já ani francouzsky ani španělsky. Ale zvládli jsme to. Prý se tu mám chovat naprosto jako doma. Cítím se tu příjemně, jen mě trochu zneklidňuje malý chlapec, kterého slyším, ale ještě jsem ho neviděla. Je trochu uřvaný a ve tři čtvrtě na deset večer ještě nespí.
Skočila jsem si sehnat místní SIM, abych mohla být zítra online a cestou našla Lidl, tak jsem si koupila ještě večeři. Pokud je mezi čtenáři někdo, kdo kritizuje vzhled českých obchodů této značky, tak vězte, že naše obchody jsou úžasné a skvělé. Takhle ošklivý a neuspořádaný market jsem ještě neviděla. Ale no nic, stane se. Spokojená a v pohodě jsem dorazila, zapnula si počítač a dala se do psaní. V mezičase mě napadlo, že bych vlastně mohla aktivovat SIM a nastavit vše potřebné.
Ale:
Let proběhl v pohodě, ale na letišti Charleroi začala legrace. Chtěla jsem ušetřit 7€, tak jsem nechtěla jet s místním autobusovým dopravcem do Bruselu, ale rozhodla se pro autobus do Charleroi a odtud vlakem do Bruselu. Na internetu jsem si totiž našla, že vlaková jízdenka stojí 10€ a autobus je v ceně. A na letišti jsou prý automaty na její nákup a je to rychlejší, než autobus. Ano, automaty tam jsou, ale to je asi tak všechno. Autobus jel zhruba 20 minut a vlak další hodinu. Letiště bylo rozkopané a než jsem to našla, tak mi bus ujel a já čekala na další a konečně: Lístek stál 15.5€, což je úspora 1.5€ a to mi za ten stres fakt nestálo. Nádraží v Charleroi bylo špinavé a chodby smrděly. Vlak jsem našla snadno, ale veškeré nápisy byly ve dvou řečech, z nichž nevládnu ani jednou. Průvodčí vypadal jako mladší a světlejší model Jeana Reno a vlak byl příjemný a klimatizovaný. Naštěstí k hlášení probíhal příslušný text na informační tabuli, takže jsem poměrně snadno poznala názvy měst.
V zahraničí samozřejmě nemám aktivovaná data, takže veškerý můj styk probíhal přes SMS a baterka se vybíjela. Centrální nádraží je ukryté v podzemí a v místní hale jsem se musela orientovat opět podle piktogramů, protože vlámština ani valonština nejsou můj šálek kávy. Když jsem vyšla před nádraží, mapa na mobilu mi ukázala tři různé pozice během dvou minut vzdálené několik desítek metrů, opravdu jsem netušila kde se vlastně nacházím a kam jdu. Nakonec jsem odhadla podle pozice kostela, nádraží a tvaru objektu, kde asi jsem a vydala se směrem, kde jsem tušila mou cílovou destinaci. Po pár metrech se GPS konečně vzpamatovala a ujistila mě, že jdu správným směrem.
Mé první překvapení v Bruselu bylo, že tu mají plakáty na film Harry Potter a Fénixův řád. Nechápu a bohužel to nebylo v AJ, tak jsem hádanku posunu času nerozluštila. Tedy když nad tím přemýšlím, tak tam bylo něco jako "Poslední týden." Další překvapení: Je to tu od nádraží do kopce a z kopce víc, jak v Liberci a to už je co říct. Chodníky nevyrovnané, všude plno lidí, špinavý pocit, hodně aut, ale krásně svítilo sluníčko a protože jsem šla v 16.30, zahrály mi hodiny i hudbu, zítra si je půjdu vyfotit a natočit, protože se to mé dětské dušičce moc líbilo.
Domy jsou tu několikapatrové a každý vypadá jinak. Oproti Londýnu to na mě osobně působí nejednotně a neuspořádaně. Ulice jsou křivolaké, do kopce (zítra budou z kopce a pak zpátky do kopce, ach jo) a navíc na tabulce jsou velkými písmeny hlavní slova a ve dvou jazycích a mně poměrně dlouho trvalo, než jsem se zorientovala. A baterie mobilního telefonu při zapnutých mapách vesele umírala. Když jsem dorazila na Rue de Trone, byla na 9%. Já bez dat, bez telefonu na novou paní domácí a na zvonku nebylo jméno, které jsem hledala. Tou dobou jsem byla až podezřele klidná ze situace, že musím psát do ČR manželovi, který se neozývá, aby napsal mé ubytovatelce, že stojím před jejím domem. Nepanikařila jsem, nechtělo se mi brečet, necítila jsem se zoufalá, jen jsem klidně a pokojně čekala, co se bude dít. Dopadlo to dobře. Po 25 minutách paní Maria vykoukla a otevřela mi dveře.
Dům je starý, má dřevěné schody a na nich koberec. Vysoké dveře a stropy. Vypadá úžasně. Byt je také krásný a mám tu malý pokoj s vlastní koupelnou. Žije se tu a majitelka je asi stejného ražení jako já, takže sice nikde není špína, ale je tu chaos a to mně absolutně nevadí. Horší však je, že ona nemluví anglicky a já ani francouzsky ani španělsky. Ale zvládli jsme to. Prý se tu mám chovat naprosto jako doma. Cítím se tu příjemně, jen mě trochu zneklidňuje malý chlapec, kterého slyším, ale ještě jsem ho neviděla. Je trochu uřvaný a ve tři čtvrtě na deset večer ještě nespí.
Skočila jsem si sehnat místní SIM, abych mohla být zítra online a cestou našla Lidl, tak jsem si koupila ještě večeři. Pokud je mezi čtenáři někdo, kdo kritizuje vzhled českých obchodů této značky, tak vězte, že naše obchody jsou úžasné a skvělé. Takhle ošklivý a neuspořádaný market jsem ještě neviděla. Ale no nic, stane se. Spokojená a v pohodě jsem dorazila, zapnula si počítač a dala se do psaní. V mezičase mě napadlo, že bych vlastně mohla aktivovat SIM a nastavit vše potřebné.
Ale:
- Koupila jsem si Lycamobile a k němu 10€ kredit, protože za těch 10€ budu mít 3GB Internetu a to je super, ne!
- Vložila jsem SIM, aktivovala ji, nahrála kredit (což jsem naposledy dělala někdy ve 20 a to už nějaký pátek je).
- Zkusila zapnout Internet a ... Nestalo se absolutně nic. A tím myslím, že nenaběhl.
Strávila jsem tu hodinu a půl zkoušením různých nastavení ze stránek operátora, z různých fór a nic nepomohlo, ani restart počítače. Internet na mém mobilu nejde. Vyhodila jsem peníze zase oknem, dnešek je na to prý ideální den. Byla to opět ona pověstná poslední kapka. Naštěstí jsem po chvíli všechny své síly zmobilizovala a napsala na podporu operátora. Větu "Help me please as soon as possible, because I'm really desperade without my internet connection." jsem hrdě smazala a neodeslala.
A protože je čas jít spát, budu končit a doufat, že zítřek bude lepší.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář.