Nemocný potomek

Jeden týden má vaše děťátko rýmu, z rýmy trošku kašle, ale je bez teplot, takže to řešíte co nejpřírodnější cestou: čajíčky, ovoce, medíček, vitamínky. Držíte ho v teploučku, pokud možno doma v postýlce, koukáte s ním na pohádky, jste celé dny doma a pak vám z těch zdrobnělin a nedostatku sociálního života pomalu ale jistě začíná hrabat a jste vděčné i za hádku s manželem, abyste si ověřily, že vaše argumentační a komunikační schopnosti neodpluly spolu s vaším životem bez závazků.

Jenže týden uběhne a místo aby se vašemu děťátku ulevilo, přitíží se mu, ale ne natolik, aby samo vydrželo ležet v posteli. Prostě má větší kašel, nejlépe po ránu, zvýšenou teplotu, ale jinak řádí, jak černá ruka. A co tedy dělat v pondělí ráno, když víte, že do školky ho dát nemůžete, jedna babička je daleko a druhá v práci a do zaměstnání jít musíte, protože za poslední dva měsíce jste tam byla všehovšudy 19 pracovních dní z 42 (nutno dodat, že 21 dní byla služební cesta, 2 dny prázdnin, 2 svátky a zbytek nemoc vašeho drahého děťátka). 

Takové pondělní ráno opravdu není jednoduché. Dokonce bych řekla, že je poměrně složité. Naštěstí však doma mám úžasnou malou slečnu, která mi v neděli slíbí, že v pondělí bude zdravá, což nesplní, ale je ochotná na tom dál spolupracovat a uzdravit se v co nejkratší možné době a v mezičase si v klidu hrát. Druhé mé štěstí tkví v tom, že existují moderní technologie a obzvlášť tablet a mobilní telefon jsou požehnáním. 

Své drahé děvčátko jsem si krásně oblékla, udělala jí culíčky, takže vypadá naprosto sladce a nevinně. Mezi 8. a 9. hodinou ranní stihla: rozdrobit bábovku k snídani po celém kabinetě (pekl manžel a byla výborná), pokreslit mi podklady pro přípravy a pokreslit si permanentním fixem nádhernou růžovou mikinku od babičky (opět). To vše v naprosté tichosti, aniž by kdokoliv postřehl, že vedle někdo je.

Mezi 9. - 10. hodinou se už začala trošku nudit, takže pobíhala po kabinetě, občas se ozval výkřik typu: "Čůrat!" Samozřejmě, že zněl spíš jako to druhé slovo od č, a také věci padající na zem. Výuka však nijak výrazněji narušována nebyla. Výklad se stihl a samostatná práce se rozběhla jako po drátkách, vždyť je Halloween a ve třídě mi sedí různě pobodané mrtvoly, žáci oblečení v pohřebních rubáších a další žáci, u nichž ani netuším, co jsou. 

Po desáté hodině ale dcerka i přes odstrašující vzhled žáků ve třídě nabrala odvahu, pustila si na plné pecky krtečka a vysypala celý kýbl lega na podlahu mezi drobky. Do učebny pronikaly výkřiky: "Kocoure, běž pryč!" "Hiiiihhiiii!" "Ovčáci! Čtveráci!" A další neidentifikovatelná slova spolu s kašlem hodným kuřáka. Také skřípění, které slyším nezní zrovna lahodně. Když pak nakoukla do kabinetu, mé skromné dítě sedělo na mé židli a naprosto bezelstně si kreslilo nebo hrálo s kostičkami. Studenti se evidentně bavili a já si jen přála, aby byla tato hodina již za mnou a já s ní mohla jít domů, uspat ji a v klidu se vrhnout na opravování plakátů ozřejmujících mi původ Halloweenu a nejoblíbenější zvyky, abych byla dostatečně informována, jakou další past si na nás obchodníci vymysleli, aby skrze naše ratolesti vylákali další a další peníze.
Než jsme však došly domů, šly jsme ještě k paní doktorce, aby zkontrolovala krk a průdušky. Paní doktorka má ordinační hodiny pro nemocné od 8.00 do 11.30. Od 12.00 do 14.30 ordinaci pro zvané. Posledního pacienta si však zve na 13.15 a po 14. hodině nemáte šanci ji tam potkat. Přišly jsme v 11.05, do přípravny zavřeno a nikde nikdo. Poučena z dřívějších návštěv jsem s dcerkou mluvila nahlas a probíraly jsme, co je v časopise. Po pěti minutách otevřela naštvaná sestřička, co jako chceme. No co bychom asi tak mohly chtít u pediatričky, předpokládám, že masáže tu nedělají. Ve chvíli srážky s takovou neochotou a nepřátelstvím nevím, co říct a jak se zachovat.
"Máme rýmu a kašel," pípla jsem a snažila se zpacifikovat dítě, které se odmítalo hnout z místa. Sestra našla naši kartu a šla do ordinace. Dcera se vrhla k místnímu telefonu na hraní, že nutně musí zavolat tatínkovi a i přes můj mírný nátlak se odmítla svléknout. Přes její řev jsem neslyšela, že nás doktorka volala, což se negativně odrazilo na již tak nepříjemné atmosféře. Dcera zoufale štkala, zatímco jí paní doktorka vyšetřovala.
"Krk má červený, ale na poslech je čistá." Tečka, odmlka a nic víc.
"Co mám tedy dělat?" Ptám se nejistě. "To co doteď? Čajíčky, medíček, domácí léčení?"
"No ano, při horečkách paralenek nebo nurofenek, jinak to zatím řešit nebudeme. Může z toho být angína, ale taky nemusí. Když horečky neustoupí do pátku, tak zase přijďte." A rozhovor skončil. Tentokrát se ani neptala, jestli chci ošetřovačku nebo ne a já se snažila bojiště co nejrychleji opustit. Dítě bylo rychlejší a přilepilo s k telefonu, odkud jsem ho vylákala pod příslibem bonbónků.