Hadi

Moje duše je poslední měsíc ztracená. Naprosto zoufalá a neschopná pohybu, ačkoliv se věci kolem mě dějí a já k jejich dění přispívám. Ale moje duše stojí a svíjí se. Jakoby se stala klubkem hadů uprostřed mojí hrudi.

Říkám si, že je to deprese, že je to vyhoření, ale není to v intenzitě, kterou by bylo možné řešit. Nesložila jsem se, nepokusila se o sebevraždu, a přesto je to intenzivní dostatečnzě. Vlastně se děje všechno a nic. Všechno to nejhorší a zároveň objektivně nic špatného. Mám všechno, co si můžu přát, a přitom mám pocit, že nemám nic, že je můj život prázdný. 
Cítím chvění rukou, ale nevidím, že se chvějí. Třesu se celá a nikdo si toho nevšimne. Mám vztah a cítím se osaměle. Potřebuji pracovat, ale nejsem schopná se soustředit nebo udržet svou pozornost delší dobu. A nikdo to nevidí. Není komu to říct a není nikdo, kdo by mohl pomoci. 
Jak vyplnit prázdnotu? Jak se zbavit  hadů? Jak naplnit život, který objektivně plný je? Jak uprostřed sebe sama nastavit, že ty důležité věci jsou ty, které by mě měly naplňovat?
Už jsem natolik stará a zkušená, abych věděla, čeho jsou to příznaky. Kam to všechno směřuje. A pokud tohle čte někdo, kdo má doma něco podobného, tak vězte, že pokud blízké osobě nepomůžete, tak se můžete rozloučit se vztahem, klidnou domácností a vším. Bude vedle vás žít zombie, co dělá vše automaticky, z ničeho nemá radost a veškerá jeho chvála, povzbuzování a komunikace bude prázdná, odosobněná, automatická. Ono není vidět, někdo si toho možná ani nevšimne, protože vše funguje, jak má, ale o to je to nebezpečnější situace.
Když jsem naposledy byla v tomto stádiu, přišel někdo mladý, milý, měl zájem, komunikoval, oceňoval... Prostě takové ty milé, povrchní věci, co dokážou naprosto pomýlit. Bylo to skvělé, bylo to intenzivní, byla jsem uvnitř naplněná různými emocemi. A všechno, naprosto všechno šlo do háje, protože přes plnost a intenzitu mých pocitů jsem neviděla skutečnost. Ale jo, dostalo mě to jinam. Dostalo mě to na dno a pak jsem se mohla odrazit. Jenže to prostě není dobré. Žiji v době bez válek, bez výraznějších problémů projevujících se v každodenním životě a nudím se. Sním o něčem, co nemám, aniž bych si všimla toho, co doma mám. Mám to každý den na očích a je to všední, není to nové, není to lákavé... Svůj prázdný život zaplňuji hloupostmi a pokukuji po věcech jiných, které nejsou všední, které jsou nové, "blýskavé" a neokoukané. Asi to tak má víc lidí. 
A já vím, že je to špatné. Ze všech sil se snažím vracet do bodu 1, kdy i to, co mám doma bylo lákavé, nové, úžasné... Ale to chce spolupráci, sám to člověk zvládnout fakt nemůže. Buď zůstanu prázdná a zhroutím se, pak se to řešit bude muset. Nebo se objeví někdo nový, s kým to po pár letech zůstane stejně. Nebo prostě dojde k nějakému zlomu.
Takže asi asi tak. 

Komentáře

Oblíbené příspěvky