Nevzdávám to! Aneb změna je život.

Prodávám byt. Potřebujeme se přestěhovat. Pokud se mi podaří usnout, budím se hrůzou, co budu dělat, když ho neprodám (nebo dětským pláčem). Tenhle týden byl extrémně výživný a já tu teď sedím s turbanem na hlavě a popíjím jako čaj z jako hrníčků, jím jako vajíčka a chovám kamzíka z Rakouska alias miminko.

Začalo to asi tak v sobotu. Mírně jsem pouklidila ten mrdník (jiné slovo nemám), co tu všichni členové naší domácnosti dokážou udělat, přičemž musím počítat kocoura i dítě minimálně 3x (každého), aby to vyvážilo bordel po nás dospělých. Dcerce mezitím kvalitně teklo z nosu a my průběžně odsávali. Nakonec už si odsávala sama. Venku bylo nádherné počasí a my byli doma. Prostě super sobota, ne?

Neděle byla o něco výživnější. K rýmě se přidal kašel, skelný pohled a vzrůstající teplota. Po diskusi, jak moc může v noci 37,7 ještě vzrůst jsem si vlezla ke kašlajícímu potomku do postýlky (140x70 cm). Po dvou hodinách mě vyhodila, že chce být v postýlce sama. Mezi pláčem, utěšováním a kašlem jsme si našly i čas na chvíli spaní. Někde kolem čtvrté ráno jsem usnula na zemi rozhodnutá, že kvůli smyšlenému a vykonstruovanému problému se rozvedu. Asi kvůli něčemu ve smyslu: Nepřišel za mnou a nepřenesl si mě spící do postele jako svou princeznu a místo toho mě nechává spát na zemi (podotýkám, že nejsem žádné malé stvořeníčko, u něhož by měl člověk strach, že ho odfoukne vítr). 

Ráno jsme vyrazily s dcerou k doktorce. Ordinace prázdná (asi jsou úplně všichni zdraví). Na plicích poslechlový nález (nebo jak se tomu říká) a antibiotika. Matka nevyspaná, dítě uřvané, prostě skvělé. Koupily jsme antibiotika a začala jsem je dávkovat. Odpoledne bylo dcerce líp, ale ne úplně, vydržela ležet u pohádek. Usnula krásně před osmou a doma byla idylka (skoro). Zlatý hřeb večera nastal okolo desáté, kdy jsme se rozhodovali, jestli budu spát v pokojíčku nebo v ložnici. Nakonec jsem donutila manžela přenést dítko do naší postele. V noci se zase budila a brečela, že ji kašel bolí a tak, znáte to. 

V úterý jsem pokračovala cca od 10 do 16 v úklidu, měla přijít realitní makléřka. Provedla jsem jarní úklid. Byt byl nádherný a já byla na sebe hrdá. Pouze do pěti, kdy dcera vysypala na zem burizony a bonbony a kocour si došel na záchod. Den vyvrcholil v deset večer. Řev, nervy, odmítání spát, nesmyslné požadavky. Do dvanácti. Vítej období vzdoru! Musela jsem se napít, zatímco taťka chlácholil. Divím se, že vydržel řvaní, že ho nemá ráda. Vlastně ne, nevydržel, v půl dvanácté to vzdal. Do jedné jsem u ní ležela a četla si. Někdy v tom čase usnula.

Ve středu pokračování u doktorky. Dostala hysterák, že něco chce! Cestou do auta, že mě nemá ráda. Před autem, že ona autem nepojede. Na FÚ jsme to zvládly bez problémů. Před autem scéna, že nepojede do Billy. V Bille, že chce maliny (70 Kč), u pokladny, že chce otevřít kinderko hned, v autě, že nebude jíst perník, před výtahem, že se mnou domů nejde, doma, že nebude jíst polévku. Snědla ji, snědla. A byl klid. Počítali jste?  Devět scén během dvou hodin. Dítě v háji, matka v háji, předsevzetí v háji. Nechala jsem ji dělat, co chtěla a snažila se najít inspiraci v knihách určených zoufalým rodičům. Víceméně bez problémů usnula, v deset se vzbudila a opět brečela. dala jsem jí něco k jídlu a usnula. 

Čtvrtek byl úspěšný. Pravidelně byla dotazována, co chce jíst. Zvládly jsme krám i oběd bez scény. Nepustila jsem jí však ani pohádky, takže jsme si stavěly domeček z Dupla (mám pořád strašně málo kostiček!), dvoupatrový se schody, heč! Krmily jsme zvířátka a četly. Usnula trošku později a pod mírným nátlakem a já měla chvíli klid. Odpoledne mi přišla návštěva. Střídaly jsme obývací pokoj a kuchyni, dokud jsme s z obývacího pokoje nebyly definitivně vyhozeny, aby mohl být na gauči zbudován domeček. Kolem páté jsme s dcerkou začaly uklízet za doprovodu jejího nadávání, že tu mám hrozný bordel (pozn. na zemi její drobky a kocourova podestýlka), ale vyluxovala, odnesla nádobí do kuchyně. Po večerním čtení byla ještě uplacena pár bonbony, aby ležela v postýlce (No FUJ! Takhle uplácet!) a v devět propustila i otce, abychom měli klidný večer. A vězte, že se povedlo!

Dneska zatím též bez scény, ale jsem obětí nátlaku, že musím jako pít, jako jíst a starat se o její jako miminka. Ale nevadí, stihla jsem si i nabarvit hlavu mezi tím, než se mi vzbudili pejsek s kozlem. 

A závěr toho všeho? Pokud budu své dítě pravidelně krmit dřív, než si vzpomene samo, bude mít bříško plné a spokojené a nebudou scény. Musím to však ještě otestovat dlouhodobě.

Ještě poznámka nakonec. Ta barva měla být jiná, ale nechytla, takže změna ano, ale někdy nevede k očekávaným výsledkům. Každopádně asi lepší, než ta zeleno-hnědá, na kterou to chvíli vypadalo.