Óda na ztracený čas?

Je to vůně nezávazných setkání, vůně nezávislosti, vůně nezodpovědnosti, vůně svobody. A každá má vůni jinou, když procházím okolo, každá z těch vůní s sebou nese vzpomínku na modrou dobu, která se již nevrátí. 

Stejně jako déšť a vůně jara. Jaro prý smrdí jako mokrý pes. To ano, ale těsně po dešti, který smyl prach a hnus objevující se po tajícím sněhu. Ale před deštěm a po tom, co už se všechen déšť vstřebal do země a vítr odfoukal vlhkost ze vzduchu, vysvitne slunce a všechno zavoní. 

A já projdu kolem člověka kouřícího cigaretu a voní to, je to nezávislost, nezodpovědnost, mládí i svoboda, je to vůně věcí, které nelze prožít znovu.

Setkání s lidmi, kteří mě posunuli dál a odešli z mého života. Muži, kteří mě srazili na kolena a jiní, kteří mi pomáhali vstát a já se odvděčila ranou. Ženy, které byly kamarádkami a pak mě okradly. Ženy, kterým jsem kamarádkou nedokázala být.

Věci, které mi byly ukradeny a nevrátily se. Věci, které jsem nehledala a našla. Věci, které mi zůstaly, aniž bych si jich všímala.

Vztahy, které jsem nepěstovala a zůstaly, vztahy, které jsem ukončila. Vztahy, které se vytratily. Vztahy, které se vrátily.

Naivita, která přetrvává a vždy se v plné síle obrátí proti mně. 

Je to vůně nádherného štěstí, které jsem po dlouhém hledání našla. 

Je to vůně tajemství, která jsem nikomu neřekla.

Vůně polibků, které dostávám i teď. Po návratu. Stejně jako před lety. 

Vůně osamělých rán a večerů při víně.

Vůně časů, které se nevrátí, po nichž zůstane vzpomínka a pachuť stejně jako po cigaretě.