Blog jako ošklivá přítelkyně


Můj blog je jako ošklivá přítelkyně, se kterou je vám fakt hodně dobře, ale na veřejnosti se s ní chlubit nebudete, abyste se v očích ostatních neshodili. Z druhé strany to vidím tak (díky statistikám), že to je fakt výstavní dekolt té ošklivé přítelkyně, na který se každý podívá, ale protože je tlustá, tak jde zase dál.

Tím vším jsem chtěla říct, že to dneska opravdu není dobré. Už týden jsem doma. Ráda bych řekla, že pečuji o nemocný uzlíček, který kašle, má rýmu a neustále se chce s maminkou mazlit. Ne, já tu krotím divou zvěř. Je na antibiotikách, takže ven maximálně na krátkou procházku, takže se doma totálně nudí a vymýšlí ptákoviny. Všude po bytě jsou rozházené hračky, staví domečky, roztahuje polštáře, deky a objevila kouzlo puzzle, takže všude nacházím kousky a už ani nevím, který kousek ke kterému obrázku patří. Sen všech, kterým v deset dopoledne zavolá makléřka, že má zájemce o byt a že přijdou na prohlídku ve čtyři. Těším se do práce, opravdu hodně se těším.
Od desíti do půl čtvrté jsem uklízela. Proč tak dlouho? Protože mezitím jsem ještě vařila, dělala kávu, odbíhala k dcerce a k počítači. Proč k dítěti, protože si mezitím zvládla v pokojíčku udělat vanu z čaje s medem. Ale to nebylo nic proti tomu, když se mi po vysáté a vytřené tmavé podlaze prošla z pokojíčku do obýváku s nohama od bílé stěny. Přemýšlela jsem, jak to dělá. A manžel mi to vysvětlil: lehne si pod oknem na zem a nohama šoupá o stěnu. Každá šlápota byla krásně vidět. Opravdu úplně každá. Ve tři odpoledne je to přesně ta věc, která vás dovede k slzám.
... o tři dny později...
Přerušované psaní je horší, než přerušovaný sex. Když se vrátíte do postele, tak víte, kde jste skončili a jak se tam dostat. Když se ale vrátíte k psaní, na myšlenku už nenavážete. Navíc se k psaní vrátíte (alespoň já) v úplně jiné situaci, rozpoložení a uspořádání. Takže vlastně přemýšlím, kam jsem tímto článkem chtěla dojít a co jím říct. Měla jsem spoustu dobrých nápadů, které sem ovšem nenapíšu, protože jsem je v průběhu vynucené přestávky zapomněla. A taky už není odpoledne, ale podvečer a já se postupem dne stávám vždy ufňukanější a vydeptanější, takže články, které touto dobou napíšu, raději nezveřejňuji.
Dneska jsem ale dobře naladěná. Vyspala jsem bolehlav a napapala se krupicové kašičky. Je to infantilní, to vím, ale já jí zbožňuji a vařit si ji sama pro sebe v mém věku je už trošku trapné, když však zmanipuluji dcerku, že si dáme kašičku, je nadšená a já taktéž a přeci nebudu dělat dvě večeře. A jsem také rozněžnělá, protože během mé cesty do krajského města a zpět jsme jely (já a spící dítko) kolem pastvin, kde byly ovečky spousta jehňátek. Do toho jemně svítilo slunce, já nikam nehnala a vše bylo poklidné a mírumilovné, prostě idylka. No a tak si sedím v koupelně, hlídám svého plaváčka, který buzeruje bublinky, protože mu utíkají a kachničky, že se málo snaží a mám konečně čas si dopsat svůj příspěvek, u něhož ani nevím, jak měl skončit.
Nejspíš jsem tím vším chtěla říct, že jsem ráda, když se tu někdo zastaví, počte si a neodejde znechucen a ještě radši jsem, když zanechá komentář, protože pak vím, že si někdo opravdu můj příspěvek přečetl. Nehodlám tu psát sáhodlouhé reakce na velká a důležitá témata, necítím se k tomu oprávněná, ale spíš útržky ze života a střípky myšlenek. Také mě cestou do rodného kraje napadlo, že bych napsala něco většího, něco, čím bych třeba i mohla trošku prorazit, ale zajímal by vůbec někoho depresivní thriller zhýralce za katedrou?

Komentáře

Oblíbené příspěvky