Vidlák ve velkoměstě

Některá rána bývají depresivní. Znáte to: mlha, sychravo, vlezlý chlad… Včerejší ráno takové nebylo, bylo chladné a uspěchané. Proto jsem se dnes pořádně oblékla. Jenže ani dnešní ráno nebylo depresivní a dokonce ani chladné. To, že jsem zvolila špatný outfit jsem zjistila hned v autobusu a potvrdila v metru. Dnešní ráno bylo, co do počasí příjemné.
Na to, jak byla noc neklidná, ostatně jako vždy, když mi v posteli spí cestující dcerka, bylo vstávání snadné. O to těžší bylo přesvědčit srdceryvně štkajícího potomka, že maminka opravdu musí jet do práce, jinak jí paní ředitelka vynadá a dcerka určitě nechce, aby mamince někdo nadával. Nakonec jsem byla z postele vytlačena se slovy: „Běž, jinak nestihneš autobus.“ Vyšla jsem tedy do brzkého rána.
Už dříve jsem si všimla, jak tady jezdí v určitý čas určití lidé. Ráno před sednou jezdí lidé cca 50+, kteří ještě pracují, sem tam výjimka. Okolo půl osmé potkávám lidi 35+, školáky a maminky, které nevozí děti do školky autem. Po osmé hodině pak většinou mladé, pěkně oblečené a navoněné asistentky a pracovnice ve službách, které ještě nenašly svého prince na bílém koni. A teď píšu o autobusech. Jsou narvané, s upocenými skly a vydýchaným vzduchem. Každý se věnuje sám sobě, knížce nebo mobilu, své okolí absolutně nevnímá. I proto bezpečně poznáte turistu nebo nezaklimatizovanou „náplavu:“ Dívá se po lidech okolo, pustí sednout nebo pomůže. Ale protože lidé jsou plémě nevděčné, rychle je to přejde. Vidím starého rozklepaného pána, tak vstanu a nabídnu mu svou sedačku. No jéje, to  je řečí! Jak jsem nemusela, jak to vydrží etc. Nebo jinému pánovi v rámci honby za cizím vypadnuvším časopisem spadne taška, uši má u mé nohy, tak mu chci pomoct. Jak mi vytrhával z ruky, tak mě škrábnul a ještě mě počastoval vražedným pohledem. A do třetice: Sedím na dvousedačce, sama. Nastoupí asi 55letá paní, je vedro, vím, že příští zastávku budu vystupovat. Zvednu se, přece ji nebudu za tři minuty nutit vstávat, aby mě pustila. „Já sedět nechci!“ Štěkla na mě tónem, při kterém mrazí. „Já ale budu vystupovat.“ Odpověděla jsem ve stejném duchu a stoupla si ke dveřím. Sedla si, to víte, že ano, ještě dřív, než jsem vystoupila. A toto se prosím stalo během pár hodin. Ale já to nevzdám! Jsem odhodlána dělat věci, které chci, protože si myslím, že jdou správné.
Ale jsou i pozitivní věci. Lidé v mém věku se usmějí a podekují za laskavost nebo i pomůžou. Třeba když vítr vezme (už potřetí), dcerce balonek, vždy se najde někdo ochotný, kdo ho zastaví nebo doběhne (já ho chtěla nechat uletět, ať se poučí, bohužel/bohudík to dopadlo tak, že ji společnost utvrdila v tom, že malé blonďaté čertici vždy někdo pomůže, i když zlobí).
Ale zpět k ránu. Nejraději čtu fantasy. A asi úplně nejraději o Tině Salo od Petry Neomillnerové. Kromě toho, že se to skvěle čte, především se to odehrává v Čechách, nejčastěji v Praze. A atmosféra, kterou ve svých knihách dokáže popsat, je téměř hmatatelná. Takže já každé ráno vycházím z domu s nadějí, že to dnes bude ono, ta pravá atmosféra.a taky, že jo! Dneska byla. Slunce vycházelo, vzduch od řeky byl vlhký a město ještě spalo. Bylo to moc fajn. Na obloze červánky.
A i taková je Praha. Obrovská, pulzující, plná protikladů a šedého ničeho. Plná krásy i hnusu. Uspěchaná, oporná, překvapující, prázdná i napěchovaná lidmi až k prasknutí. Někdy dáma, jindy sprostá děvka, ale je prostě přesně taková, jako lidé, kteří v ní žijí.

Komentáře

Oblíbené příspěvky