Óda na hrudku hnoje

Nejlepší hlášky a články mě napadají ve sprše. Vše mi tam přijde jasné a já sama jsem senzačně chytrá a vtipná. Po sprše je to už horší. Zatímco část mozku se stále není schopna vyrovnat s kolenem skřípnutým při otevírání notebooku, jiná část přemítá, jestli v úpravně do vody nepřidávají i něco jako rajský plyn...

Už pár let jsem sem nepsala. Ne, že by nebylo co. Bylo, ale byly i důvody, proč to nejde. Hodně jich bylo. Občas jsem si i vzpomněla, že bych mohla něco napsat, ale snaha mi chyběla a především důslednost. Někdy mě napadá, že kdyby některé věci nezařídila příroda (dvě děti), náhoda (nová práce) nebo mě někdo nedonutil (asi tak všechno, co nespadá do předchozích kategorií), nic bych nedokončila. Ale co bylo, to bylo, teď už jsem zase tady. 

A nyní trochu vážněji.

O sprše jsem již psala. Kromě jiného tam přemýšlím. Někdy nad počtem penisů škvora¹, jindy nad závažnými věcmi. Jako třeba, že se nemám povyšovat nad ostatní. Jako... Podle sebe soudím tebe, ne? Přestala jsem brát prášky na bolest, přestala jsem hulit jako komín, zvládla jsem suchý prosinec i s všemi jeho svody (o polosuchém lednu psát nebudu a únor jsem zazdila hned na světový den palindromů), tak překonat závislost není tak těžké ne? Jenže pak TO přijde. Vždyť já jsem závislá. Nesmím se dostat k čokoládě. V tu chvíli neznám bratra, manžela ani vlastní dítě (všichni už se mnou mají zkušenost). 

Dnes jsem neměla jsem ani kousek a zatím dobrý. Kdybych to tu neřešila písemně, nechala bych to asi ve sprše a vůbec to netahala ven z koupelny. Nedala jsem si novoroční předsevzetí, ale teď to vážně zkusím, zkusím existovat bez čokolády. Popěstuji svůj suchý humor a budu psát o svých zkušenostech. A kdybych to nevydržela, budu ráda, když inspiruji alespoň jednoho jediného člověka, aby s ní skončil.

✭

P. S. Když čtete takovéhle hroudičky,  nenapadá vás někdy otázka, jak jsme jako lidstvo mohli přežít a dojít až sem? A není blog už dávno mrtvým médiem asi jako diskety?

✭

¹Viz Kniha všeobecné nevědomosti.